Mezi šepoty a polystyrenem (Festival Cirkopolis - první polovina)

Cirkopolis je festival, na který se každý rok upřímně těším; především proto, že dokáže neustále překvapovat. Z nepřehledné nabídky evropského nového cirkusu vybírá zdejší dramaturgie méně známá jména, která si nicméně velmi často zaslouží úplně stejné ovace jako jejich proslulejší (a dražší) kolegové. Letos se to potvrdilo hned v případě úvodního představení: francouzské duo Collectif Petit Travers bylo na webových stránkách Cirkopolis uvedeno sloganem „poprvé v ČR, objevujeme pro vás!“ a po zhlédnutí přibližně hodinové hudebně žonglérské show nezbývalo, než s reklamním prohlášením plně souhlasit.
Každý, kdo se o nový cirkus zajímá jen trochu soustavněji, viděl nespočet žonglérských show: od oslnivých demonstrací techniky, přes různé legrácky až po více či méně povedené pokusy dobrat se skrze technickou zručnost ke sdělení v divadelním slova smyslu. Žonglér Julien Clément a bubeník Pierre Pollet se v inscenaci tajemně nazvané S‘assurer de ses propres murmures (cosi jako Ujistit se o vlastním šepotu) pohybují zhruba na průsečíku všech zmíněných možností. Nabízejí kus, který je vcelku komorní, vizuální stránka je sice důležitá, ale na žádnou velkou výpravu nedojde; zůstane u obyčejně vyhlížejícího nízkého stolku a bicí soupravy obklopené několika dalšími zařízeními, na které druhý jmenovaný vyluzuje nejrůznější zvuky (přičemž využívá i smyčkování). Oba účinkující jsou oblečeni v civilu. To, že je Clément bosý, je nejspíš dáno zcela praktickými důvody: občas totiž žongluje i nohama.
K velkolepé show mají daleko i akce, které Clément předvádí; efektní momenty, jako třeba ten, kdy drží ve vzduchu sedm míčků, jsou spíše výjimkou. Mnohem podstatnější byla atmosféra hravosti, pobavené spolupráce a občas i přátelského pošťuchování obou aktérů. Při pohledu zvenčí se samozřejmě nedá odhadnout, do jaké míry byly domluvené například žertíky s drobnými změnami rytmu, do kterého musel Clément žonglovat, vše však působilo naprosto spontánně a samozřejmě. Hlavní pozornost na sebe pochopitelně poutal artista, Pollet se spokojil s pozicí doprovázejícího hudebníka, rozhodně však nepostrádal dar „jevištní přítomnosti“. Svého partnera v tomto ohledu dokonce překonával, pokud měli oba pánové nějakou společnou akci (nebo prostě jen došlo na neverbální interakci) měl jsem vždycky chuť dívat se spíš na něj: kombinace naivně prosťáčkovského výrazu, žertovné nejistoty a trochu zlomyslné ironie byla výborně vyvážená a neokoukala se až do konce.
Inscenaci symbolicky otevírá a uzavírá společné číslo obou aktérů (pokud tedy nebudeme počítat „rozehřívací“ prolog, ve kterém hudebník namasíruje svému kolegovi ramena). Oba začnou vkleče za nízkým stolkem, na kterém Pollet zlehka bubnuje prsty a Clément postupně přidává stále komplikovanější akce s míčky. Z desky stolu se po chvíli přesune do volného prostoru a poprvé předvede své parádní číslo, žonglování nohama. Stejně jako v celé inscenaci se ale ani zde nejedná primárně o předvedení techniky, jakkoli třeba virtuózní a málokdy viděné. Stejně důležitá je již zmíněná interakce obou účinkujících a také již zmíněná výtvarná stránka věci. Na té si v inscenaci viditelně dávají záležet: téměř prázdná scéna s černými sametovými výkryty vytváří společně s černými kostýmy prostor, ve kterém naplno vyniknou zářivě bílé žonglérské míčky a proměnlivé obrazce, které vytvářejí jejich trajektorie. Clément, přestože používá běžné míčky, nepracuje způsobem, který by byl zcela obvyklý. Předvede nejrůznější manipulace za zády či odrazy míčků nizounko nad podlahou, často je ale hlavním smyslem dát vyniknout oněm trajektoriím. A protože je jeho partnerem bubeník, vyzkoušejí si společně několik triků, které z této konstelace přímo vycházejí. Ať už to jsou nejrůznější variace žonglování do rytmu nebo pasáž, ve které nahradí míčky chřestítka a Clément musí dbát nejen na to, aby je udržel ve vzduchu, ale také, aby přitom nevypadnul z rytmického vzorce, který společně vytvářejí.