Ztratit se ve spleti závěsů (Musí se žít spolku Pomezí)

Spolek Pomezí se takříkajíc vrátil na místo činu a na místě svého průlomového úspěchu (po kterém se ostatně celá skupina jmenuje) uvedl další velkou imerzivní inscenaci. Pavlačový dům Za Poříčskou bránou 7 se ovšem mezitím pro Pomezí stal jakousi základnou, kde byly k vidění různé drobnější či spřízněné projekty; dalo by se to tedy formulovat i tak, že nový titul Musí se žít je v plném slova smyslu „domácí“. Parta kolem Lukáše Brychty se dnes těší renomé etalonu, kterým jsou v Česku poměřovány všechny pokusy o imerzivní divadlo; proto se s novou premiérou pojilo očekávání, zda se Pomezí podaří přijít s něčím novým a překvapivým nebo alespoň stvrdí své postavení důrazným připomenutím osvědčených předností. Hned v úvodu je možné předeslat, že se povedlo obé: osvědčené přednosti byly spolehlivě potvrzeny a došlo i na překvapivé vykročení směrem, který dosud v českém imerzivním divadle prozkoumán nebyl.
Jedinečnou výtvarnou podobu dokázalo Pomezí vtisknout všem svým projektům. Platí to i pro Musí se žít. Přestože se tentokrát hraje jen v jednom patře poříčského činžáku, vznikl zde prostor, který dokáže působit tajemně, rozlehle a záhadně; ani při opakované návštěvě mě nepřestalo bavit bloudit nepřehlednými zákoutími, objevovat nové místnůstky, motat se v záplavě závěsů a zástěn nebo naopak „šmírovat“ skrze více či méně nápadně umístěné průhledy. Ke sjednocení celého hracího prostoru pomáhá sporé, často poblikávající osvětlení a také temná hudba v podkresu; ta zní téměř neustále, výrazně však kolísá její hlasitost. Jednotlivé místnosti, ať už ty relativně větší (kromě herců se do nich musí vejít i skupinka diváků) nebo kamrlíky pro jednu či dvě osoby vzdor veškeré odlišnosti drží styl, byť jej není úplně snadné pojmenovat.