archiv II. > texty622 > My dva půjdeme společně (Světlonos v Kutné Hoře)
Barbora Sedláková

My dva půjdeme společně (Světlonos v Kutné Hoře)

Představení Svetlonos slovenského nezávislého divadla Odivo bylo v České republice k vidění v březnu tohoto roku v rámci Přehlídky loutkového divadla pro dospělé v Alfredu ve dvoře, v létě na Skupově Plzni nebo na Mezinárodním divadelním festivalu v Hradci Králové. V září se soubor do České republiky opět vrátil, aby Svetlonose odehrál na Divadelním festivalu Kutná Hora (DFKH), který od roku 2018 pořádá Divadlo X10. (Festival založili roku 2015 současný manažer Divadla X10 Kryštof Koláček a novinář a kritik Vojtěch Varyš pod záštitou spolku Kulturní invaze. Poté, co bylo Divadlo X10 nuceno odejít z pražských Strašnic a ukončit festival strašNICE a po náhlé smrti Vojtěcha Varyše se Divadelní festival Kutná Hora dostal roku 2018 pod organizační a produkční vedení Divadla X10.)  Festival se zaměřuje na prezentaci české i evropské nezávislé scény a klade důraz na aktuální témata.
Svetlonos by se dal v rámci dramaturgie DFKH zařadit mezi loutková představení pro dospělé – Odivo o něm na svých webových stránkách hovoří jako o loutkové multimediální performanci. Vzhledem k tomu, že hlavním stanovištěm festivalu je v Kutné hoře půvabně polorozpadlý pivovar, jímž profukuje vítr a při silnějším dešti na diváky lehce mží, zaujala mě po příchodu poměrně rozsáhlá technická a hudební aparatura rozmístěná po prostoru. Mezi holými stěnami působila trochu, jako by ji tam někdo odložil omylem. Na notebook připojený projektor, projekční plátno, fotoaparát na stativu, spousta kabelů, klávesy, za nimi DJ (Lukáš Kubičina) a violoncellistka (Mariana Bódyová). Oba hudebníci přitom několikrát zasahovali do představení i jako loutkovodiči nebo performeři. Po většinu času ale vytvářeli hudební, někdy jen zvukový podkres. Kromě brnkání, klepání na tělo violoncella nebo ťukání do kláves, které měl před sebou Lukáš Kubičina, zazněla i instrumentální úprava árie Speranza z Monteverdiho opery L’Orfeo. Jako hlavní hudební motiv mi však v hlavě utkvěla litevská lidová píseň Eisva mudu abudu. Název by se dal přeložit „My dva půjdeme společně“ a za doprovodu teskné melodie skladba vypráví o dvou bytostech společně odcházejících do přírody, kde ulehají na lůžko, které si samy vytvořily, a společně pak vychovávají potomka. Litevsky nemluvím, tudíž jsem během představení netušila, o čem se zpívá, přesto se mi zdálo, že hudba dodává performanci punc něčeho hlubšího, vytvářela přesah. Folklórní písně v sobě často nesou něco archetypálního, a to nejen v textech, ale i v melodii. V případě Eisva mudu abudu se teprve až v závěru performance ukázalo, jak zásadní bylo její použití v první části. Už v úvodu ale upozorňovala na to, že loutka malého chlapce, jež se v tu chvíli poprvé objevila na scéně, bude, jakkoliv roztomilá, hrát nejspíš ještě jinou, zásadnější roli.

Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde

Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.