Neumím, neznám, nechci... no a co? (irský komik Dylan Moran v Kongresovém centru)

Byl čtvrtý duben 2023 a v sále pražského Kongresového centra se těsně před osmou hodinou večerní začali do prostorných sedaček usazovat diváci a divačky za ambientní jazzové hudby a písní Lou Reeda. Na modře nasvíceném zadním prospektu obrovského pódia se kapitálkami skvěl nápis WE GOT THIS (TO DÁME). Slibné heslo, kdyby ovšem člověk nevěděl, kdo se chystá na toto téma pohovořit. Irský komik, herec a scénárista Dylan Moran totiž jen zřídka působí, jako by držel svůj život a tvorbu pevně v rukách. Formálně i obsahově dává naopak každým svým počinem najevo, že je prostě jenom člověk, navíc muž a umělec, bez praktických schopností a že nehodlá dělat žádné jiné „seriózní“ zaměstnání. V rozhovoru v rámci podcastu WTF with Marc Maron rezolutně hlásá: „Nezajímám se o nic jiného než o čtení, psaní a kreslení.” Na otázku, jestli byl před začátkem umělecké kariéry nucen dělat jakoukoliv normální práci odpovídá: „Věděl jsem jen, že pokud bych si šel hledat práci, umřel bych. To myslím vážně. Doslova, metaforicky, prostě na všechny způsoby. Zavrhl bych sám sebe a umřel.“ sebe a umřel.“ Když už se třeba náhodou ocitnul na nějakém serióznějším pohovoru, úmyslně si házel klacky pod nohy tak, aby svou osobu co nejvíce zhnusil potenciálnímu zaměstnavateli. V jednom ze svých stand-up speciálů vypráví o době před vznikem internetu a sociálních sítí, kdy si lidé volali z telefonních budek, aby se domluvili třeba na rande. Když se pak konečně někde sešli, už se neopouštěli, protože kdyby tak učinili, museli by znovu absolvovat únavné martyrium „na drátě“. Bez problémů se přiznává, že když se stal abstinentem, den se prodloužil na nesnesitelné stovky hodin, které musel trávit sám se sebou, což, jak říká „if you’re a fan of yourself“ může být v pořádku, on ale fanouškem sebe samého naneštěstí není. A každodenní pobyt ve vlastní střízlivé mysli mu připadá skoro nesnesitelný, i přesto, že život bez alkoholu s sebou nese množství zdravotních benefitů.
Esencí jeho punkáčsko-mimoňského náhledu na svět je postava Bernarda Blacka, kterého ztvárnil v seriálu Black Books. Scénář k němu si napsal sám a nechal ho běžet pouhé tři série (mezi lety 2000 a 2004), což by se s ohledem na jeho popularitu nejen ve Velké Británii a Irsku mohlo zdát jako neuvážené rozhodnutí. Osobně bych ale v podobných případech zastávala zásadu „always leave them wanting more“, která minimálně u Black Books rozhodně platí. Stejně jako hospodský v cimrmanovské Hospodě na mýtince má majitel ošuntělého londýnského knihkupectví Bernard Black poměrně zásadní problém s tím, že jeho obchod navštěvují zákazníci. Vlastně ještě jinak: že do něj chodí lidé – ať už od svérázného prodavače chtějí cokoliv. Absurdní epizody jsou prodchnuté levným vínem, požívaným nejlépe již ke snídani (pochopitelně společně s toastem namazaným džemem), a cigaretovým kouřem, který je z Blacka cítit i skrze obrazovku. Jeho jméno je navíc ukázkový nomem omen – oblečen celý v černém, s černými vlasy a všudypřítomnou špatnou náladou. Ta se v jeho irském podání projevuje náhodnými výkřiky plnými nechuti na adresu daňových přiznání, spolupracovníků, zákazníků, úklidu, či jakékoliv formy zábavy nebo rozptýlení. Pronáší věty jako: „I’m never going outside again, unless I need someplace to throw up“ / „Už nikdy nevyjdu z baráku, maximálně se vyzvracet.“ nebo „Don’t make me laugh bitterly.“ / „Nenech se hořce vysmát.“ Není proto divu, že je značně rozčarován, když mu někdo bez dovolení vypere oblečení a on se se slovy „Kdo mi vypral oblečení?“ objeví v záběru celý v bílém. Absurdní, chvílemi snad až dada situace generuje Moran-scenárista jako samozřejmou součást života, což podporuje i svým specifickým (a navíc neškoleným) herectvím plným trhaných pohybů, protáčení očí, znechucených pohledů a dramatických gest. Dokonce bych se nebála sáhnout do angličtiny pro výraz drama queen. Ano, Bernard Black, podobně jako jeho stvořitel Dylan Moran, je drama queen. A já se onoho dubnového večera před půl devátou už nemohla dočkat, co bude přehnaně prožívat tentokrát, a od čeho k čemu bude přeskakovat mezi loky alkoholického moku.