archiv II. > texty422 > Poslední kapky (sezona 2021/2022 v Činohře Národního divadla)
Jakub Škorpil

Poslední kapky (sezona 2021/2022 v Činohře Národního divadla)

Sezona 2021/2022 v Činohře Národního divadla byla zásadně ovlivněna dvěma událostmi: jednak oznámením Daniely Špinar, že spolu s klíčovými osobnostmi svého týmu opustí Národní divadlo, a jednak skutečností, že covidová opatření si vyžádala přesun repertoáru původně plánovaného pro roky 2020 a 2021 do nové sezony (Viz článek Marty Ljubkové Cesta ke svobodné tvorbě – sezona 2021/2022 v almanachu Činohra Národního divadla 2021/2022, Národní divadlo, 2021.). Projektováno bylo celkem šest titulů, přičemž na jeviště se jich dostalo jen pět, když se nakonec neuskutečnila inscenace Petry Tejnorové, Niny Jacques a Jana Tošovského o záboru Stavovského divadla v roce 1920 s názvem Lid versus Kramer, která měla mít premiéru v únoru 2022.

matka… Dodávat cokoli k zevrubné analýze, jíž v SADu 6/2021 podrobil Vladimír Mikulka Gorkého Vassu Železnovovou v režii Jana Friče, by bylo zbytečné. Poznamenám tedy snad jen, že lepší začátek – v té době již ohlášené – poslední sezony si Činohra v říjnu 2021 nemohla přát. Pokud totiž Daniela Špinar opakovaně hovořila o tom, že české divadlo nesnese srovnání s divadlem světovým, či alespoň evropským, Vassa její tvrzení
(Jež si dokonce „vysloužilo“ reakci v podobě pořadu Josefa Chuchmy …a to je co?, kde na toto téma diskutovali Josef Herman a Alena Zemančíková.) do značné míry vyvrací. Režijně, dramaturgicky i herecky zvládnutá inscenace bez hluchých míst. Navíc s jasným estetickým i myšlenkovým názorem, se kterým není nutné stoprocentně souhlasit (zejména pokud jde o deklarované odkazy na česká devadesátá léta), ale vůči němuž se lze vymezit, či s ním svést kritický souboj. Jan Frič, jak ostatně poznamenal a prokázal i Vladimír Mikulka ve své analýze, dospěl v Národním divadle v režiséra schopného zvládnout „velká plátna“. Jako kdyby se navíc zklidňoval a zpřesňoval: volí stále jemnější režijní prostředky a zároveň zůstává režisérem s nezaměnitelným rukopisem. Ostatně úspěch Vassy v každoroční anketě o Cenu divadelní kritiky hovoří za vše. To, že se stala inscenací roku 2021, přestože v době hlasování měla za sebou pouhé tři reprízy (počítám-li i předpremiéru), uvedené navíc v souběhu s Pražským divadelním festivalem německého jazyka, není samo sebou. Svědčí to o „zásahu“, jakého byla v kritické obci navzdory tomuto handicapu schopna dosáhnout.
V době, kdy píšu tyto řádky, přibyly na konto Vassy čtyři reprízy z dubna a dvě z května 2022.
(Dlužno dodat, že jednu reprízu naplánovanou – zřejmě s ohledem na ohlas premiérového bloku – na prosinec 2021 zhatilo onemocnění v souboru.) Další tři jsou plánovány na říjen tohoto roku, dvě na leden 2024 a jedna na duben. Počítám-li tedy i hostování na festivalu Divadelní svět Brno, dosáhne tři roky po své premiére jen o málo více než tucet repríz. Proč toto počtářské cvičení? Lze na něm ukázat výhody i nevýhody nově zavedeného blokového hraní.

Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde

Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.