Moc bezmocných slov (Vyrypajevův Cherry Man)

„Rozhodl jsem se ukončit svou divadelní kariéru. Cherry Man je také moje hra na rozloučenou.“ – „Epocha, ve které se psaly a inscenovaly podobné divadelní hry, skončila. Navždy.“ Tyto dva citáty rámují pražskou světovou premiéru hry Ivana Vyrypajeva Cherry Man. První pochází z rozhovoru, který s autorem vedla pro program inscenace její (spolu)dramaturgyně Ilona Smejkalová, a v případě druhém jde o vůbec poslední slova, jež ve hře zazní. Pochopení, jaká epocha podle Vyrypajeva končí, je zásadní pro porozumění a orientaci v tradičně málo přehledném textu a pominout ho nelze ani při reflexi pražské inscenace.
Vyrypajev sám ve zmíněném rozhovoru říká, že napsal: „Černou, drsnou – ale komedii.“ a že při její výstavbě použil „rytmus broadwayských inscenací z doby Arthura Millera“. S prvním tvrzením polemizovat netřeba a nelze to přehlédnout ani v textu ani v inscenaci, byť se domnívám, že nejen na českých jevištích jsou k vidění texty podstatně drsnější i černější, a že když se Vyrypajev v rozhovoru odkazuje ke stand-upům Ricka Gervaise, pak nejen proti němu a jeho současným kolegům se ještě drží dosti u zdi. Pokud jde o onen trochu záhadný broadwayský rytmus, těžko hádat, co si pod tím autor představuje. Některé dialogy skutečně mají formu oněch sofistikovaných „hádání“ více albeeovských než Millerových hrdinů. Celku však vládne spíše dekonstrukce a pražská inscenace to ještě podtrhává, když na několika místech dokonce narušuje čtvrtou stěnu (aniž by to Vyrypajev předepisoval).
Jak je jeho zvykem, přivádí Vyrypajev na scénu jakési fiktivní verze Američanů a Afroameričanů, podobně jako – jeho vlastními slovy – hrdiny Opilých byli „speciálně vymyšlení Evropané“. V centru děje Cherry Mana tak stojí dva páry: čtyřicátníci Tom a Jerry, představitelé solidně zajištěné střední třídy z amerického středozápadu, a Daniel a Suzanne, o zhruba deset let mladší Afroameričané a bývalí sluhové Toma a Jerry, kteří nyní se svolením panstva obývají dům. Tam jim společnost dělá ještě Bernard, Tomův šedesátiletý strýc. Právě do tohoto domu se bývalí majitelé jednoho dne náhle vrací. Zprvu není jasné proč, ale z množství odkazů na Čechovův Višňový sad (počínaje samotným názvem hrajícím s tradičním anglickým překladem Cherry Orchard) můžeme tušit, že návštěva nepřinese nic dobrého a že nejde jen o vzpomínky, jak se Tom s Jerry tváří. Za necelé dva roky, co byli pryč, se toho hodně změnilo. Dům prošel „menší rekonstrukcí“ a strýc Bernard se rozhodl, že je Rus a jako takový může za všechno světové zlo. Nosí mohutnou papachu, všem vyká, klaní se a vůbec se chová (aniž to některá z postav reflektuje a Vyrypajev jakkoli zdůrazňuje) jako sluha Firs z Višňového sadu. Přebírá dokonce jeho monolog o višních, který však zazní, až když opakovaně slyšíme pozměněné kratší varianty, jako například: „Před mnoha lety se višně sušily, nakládaly, zavařovaly a ojebávaly.“ Shledání po letech má jednu jedinou vadu. Chybí Daniel, protože musí strávit ještě jednu noc ve vězení, kam se dostal poté, co se vyspal s nezletilou dívkou. Tvrdí sice, že k sexu došlo až po půlnoci, kdy slečně již bylo osmnáct / Vyrypajev přesně nespecifikuje, ve kterém ze států USA se Cherry Man odehrává. Tzv. „age of consent“ se různí na škále 16–18 let, přičemž na nejvyšší hranici je 11 států včetně např. Kalifornie. V definici nezákonného styku s nezletilou hraje také roli – opět různý v závislosti na státní legislativě – věkový rozdíl mezi obětí a pachatelem./, ale to ho před vazbou nezachránilo. Zatím se tedy podává večeře a vzpomíná na společně prožitá léta, která, zdá se, byla vyplněna především sexem, kdy se původní aférka mezi Tomem a služkou tmavé pleti rozrostla v pravidelnou trojku včetně Daniela a nakonec i čtyřku, když se přidala také Jerry. A kromě toho zjevně kvetl i homosexuální poměr mezi Tomem a Danielem. Idylku vzpomínek na (možná) lepší časy nenaruší ani opakovaná zmínka o smrti George, malého synka Toma a Jerry, který na sebe (ačkoli vinu na jeho smrti „přiznají“ postupně všechny postavy) v místní kuchyni údajně zvrhl hrnec vroucí vody připravené pro prasečí hlavu a zaživa se uvařil. První překvapení a šok tak přinese až Danielův předčasný návrat domů. Nepropustili ho. V cele si podřezal žíly. Teď je mrtvý a všechno a všichni jsou mu jedno. Když nakonec Tom s Jerry oznámí, že se rozhodli dům prodat a že jeho obyvatelé mohou prostě a jednoduše vypadnout, propukne hádka, kterou přeruší příchod překrásné Astry, oné dívky, s níž se v laciném hotelu vyspal Daniel. Všichni okamžitě zapomenou na rasové spory a podlehnou Astřinu kouzlu, navzdory varování jejího svůdce, že: „Kdo se jí dotkne, shoří v ohni jejích paprsků.“ K požáru nakonec opravdu dojde, ale nerozpoutá ho Astra, nýbrž Bernard, který dlouho v kuchyni připravoval svou „višničku na dortu“. Když vejde, je podle scénické poznámky celý namazaný krémem a v ruce má plastový kanystr višňové barvy. Nejprve přednese Firsovu řeč o višních („Dřív, před čtyřiceti, padesáti lety se višně sušily, nakládaly, zavařovaly, dělala se z nich marmeláda a kromě toho…“) a pak ještě prohlásí, že čas „višňového člověka“ (za titulního Višňového Člověka považuje Bernard sám sebe.) skončil, že celá jeho epocha skončila a že: „Není to tak dávno, co všechno skončilo. Bylo to úplně nedávno. Bylo to právě teď. Navždy.“ V jeho ruce se jakoby (Vyrypajev to slovo sám zdůrazňuje) objeví oheň a přiloží ji ke kanystru, v němž je jakoby benzín. Bernard jakoby vzplane a od něj jakoby chytne celý dům. V plamenech – které se na jevišti podle autorova přání nesmí v žádném případě objevit – končí všechny živé postavy. Ve vypáleném domě zůstává jen již mrtvý Daniel. Anonymní Hlas uvádějící každé ze tří dějství oznamuje závěr inscenace a pronáší též v úvodu citovaná slova o konci jedné divadelní epochy.