Pohádky z mechu a kamení (Fabula Sylvestris v Alfredu a Mikrosvěty v Alfě)

Samorosty, mechy, kameny, větvičky, kůra stromů, přírodní materiály vzaté „do hry“ ve svém přirozeném stavu nebo jen hrubě přetvořené v primitivní loutky a pohádkové bytosti, samotná příroda jako téma, zázrak v jednoduchosti, neokázalosti. Až extrémní opak ukřičeného, vesele barevného a jaksi „frontálně“ útočného dětského divadla, tedy té jeho obecně nejzažitější představy. Dvě produkce z letošní sezóny zaměřené na nejmladší dětské diváky dobře ukazují, jak se lze s podobným východiskem ubírat různým směrem (a že ani „přírodní minimalismus“ není samospásný).

■ Členové uskupení Musaši Entertainment Company v inscenaci Fabula Sylvestris tak trochu v duchu „skálovské“ poetiky pracují až kouzlí s přírodním materiálem, aby beze slov vyprávěli jednoduchý příběh s environmentálním poučením. Na zvolenou formu možná až překvapivě předvídatelný obsah. Na malém kukátkovém jevišti bez zadní stěny vyloženém mechem vzniká lesní „environment“ obydlený jen mírně dotvořenými přírodninami – samorosty mají dlouhé nosy, „chorošákům“ se z tlam vysunuje drátek s jazýčkem, kterým všechno kolem sebe koštují a hodnotí uznalým či neuznalým
„wow“. „Houbáci“ – minipostavičky – s houbovými kloboučky – obývají šuplík pod jevišťátkem, který se v jednu chvíli otevře a vyjeví neviditelnou, magickou část lesa, tedy světélkující podhoubí, protkané kořeny stromů. (Fascinace českých divadelníků houbami a myceliem coby zdrojem inspirace i tajemné magie je nepřehlédnutelná – pod hlavičkou Damúzy měli na jaře premiéru Lovci lanýžů, nejen dětští diváci byli na letošním červnovém festivalu Ohromné maličkosti v Alfredu ve dvoře nadšení z představení Neboj, houbo! Kolektivu Tmel.) Mezi tím vším se jako pěst na oko (a coby komický prvek) vyjímá obříplyšový zajíc, pravidelně přicházející na mýtinu vykonat potřebu.
Les si žije i přes drobné konflikty jeho obyvatel svým pokojným životem a je to organismus skutečně efektivní. Zajícovy bobky samorostoví „nosatci“ nejprve sesbírají miniaturní lopatičkou do miniaturního kyblíčku, a potom je naházejí do dřevěné minilatríny, důmyslného stroje, který nosatec roztočí páčkou, načež se z latríny začne kouřit. Jakmile se s pípnutím rozsvítí zelené světýlko, vše je bezezbytku zpracováno. Lesní tvorové zasazují do půdy šišky sestřelené z větví
 tyčících se v obou předních rozích jeviště, ty pak zalévají a pozorují, jak ze země vyrůstají stvoly – tenounké drátky s pár rozvíjejícími se lístky. Tvůrci sázejí na takto subtilní, křehká „kouzla“, včetně zvukového doprovodu, který od mixážního pultu obstarává Tereza Havlová – každá na zem spadlá šiška pěkně „zazvoní“.
Problém nastává, když les napadne civilizace v podobě modrého plastového sáčku, který vodiči loutek (Kateřina Bejčková a Adam Páník, odění v maskáčích) s pomocí drátku nechávají poletovat nad jevištěm a ve zmenšené verzi posléze i v „podzemním“ šuplíku. Ve všudypřítomné hnědozelené je to prvek na první pohled rušivý a postupně nabere až démonického charakteru. Latrína cizorodý element nepojme a dochází k lokálnímu „jadernému“ výbuchu – na reflektory na větvích umístí vodiči rozpůlené petlahve a světlo se rázem zbarví z „prosluněného“ doruda. Plastový pytlík se vynořuje z latríny proměněný v jakousi čarodějnici-démonku, loutku z rozcáraného modrého igelitu, jejíž pohyb po scéně provází děsivý chechtot. Plastová nestvůra les terorizuje, chytá zdejší obyvatele do pytlíků a odnáší je do svého brlohu, skládky harampádí obehnané plotem vyplétaným igelitem. Na záchrannou výpravu se tudíž lesní tvorové musejí zamaskovat plastovou lahví naraženou na obličej či rezavým hrncem na hlavě. Náprava je nakonec skutečně sjednána a ve vtipné pointě jsou nerozložitelné zbytky narušitelky ekosystému odneseny loutkou-maličkatým kmínkem s nožičkami daleko z lesa...