SAD 1/2011

Summary 1/2011

Prvnímu letošnímu číslu dominují výsledky Cen Alfréda Radoka a každoroční anketa kritiků, na jejímž základě jsou udělovány. Číslo otevírá první část Miroslavem Petříčkem komentovaného výběru z filozofického eseje, kterou její autor, Giorgio Agamben nazval „Homo sacer. Svrchovaná moc a holý život“. Následující blok „Oslava“ je festivalový: Dana Silbiger-Sliuková se v reflexi dvou operních inscenací vrací k edinburskému festivalu („Porgy, Bess a Montezuma“), Josef Rubeš píše o klužském festivalu Interference 2010 („Příběhy, kterým netřeba /?/ věřit“) a Zuzana Augustová se věnuje třem inscenacím z Pražského divadelního festivalu německého jazyka 2010 („Vzpomínka je všechno, co zůstane“). Blok „Čechy krásné...“, který následuje po vyhlášení Cen Alfréda Radoka, se vrací k několika inscenacím a divadlům frekventovaným v kritické anketě. Marek Lolok píše o Pitínského inscenaci Čapkova Hordubala („Hordubal na provázku“), Jakub Škorpil o Viceníkové a Mikuláškově Korespondenci V+W v brněnské Redutě („Korespondování“) a Karel Král o dvou inscenacích Roberta Wilsona v pražském Národním divadle („Ami go Home! a Národ jen sobě“). Dvěma články je zde zastoupeno Pražské komorní divadlo – Divadlo Komedie: Petr Christov píše o Handkeho/Pařízkově Spílání publiku 2010 a o Polívkové inscenaci Horváthovy Víry, lásky, naděje („Teatrum Politicum Comediae“) a Lenka Dombrovská o Schnitzlerových Touhách a výčitkách v režii Davida Jařaba. Jedno ze základních ročníkových témat uvádí blok nazvaný „...mýty mé“. Po Lindově studii „Falza, která nás předcházejí“, následují recenze dvou představení inspirovaných problematickou osobou válečného prezidenta, Emila Háchy: Vladimír Mikulka se věnuje Historickém monologu Milady Součkové, režírovanému J.A.Pitínským v Národním divadle a Josef Dubec inscenaci Dr. Emil Hácha brněnského Divadla Feste („Šel by Hamlet s Háchou na pivo?“).  Jana Machalická recenzuje Kolečkovo a Špinarovo přepracování Euripidovy Médei uváděné v A Studiu Rubín („Zavři voči, brouku!“) a Jiří Erml píše o inscenaci tria Nebeský-Prachař-Fajt NoD Quijote („Spousta splněných přání“), jejíž stejnojmenná předloha od Egona L. Tobiáše je také hrou tohoto čísla. V závěrečném oddílu „Comedy Mix... i komiks“ píše Hana Pavelková o londýnské a pražské inscenaci The Power of Yes Davida Hareho („Bankéři a dramatik na scénu“) a nechybí zde ani tradiční „Kaleidoskop“, komiks Hany Voříškové Přivezli okna a Comedy Mix, přinášející první část cyklu věnovaného staropražským kabaretiérům (F.J. Frankl: Ivan, domácí sluha a Plósrór).

Ceny Alfréda Radoka Každoroční ankety pořádané časopisem Svět a divadlo se letos zúčastnilo 78 kritiků. Na základě prostého součtu jejich hlasů jsou Nadačním fondem CAR udělovány Ceny Alfréda Radoka. Inscenací roku 2010 se stala adaptace filmu Aki Kaurismäkiho Muž bez minulosti. Režíroval ji Miroslav Krobot a uvedlo Dejvické divadlo, které zvítězilo v kategorii Divadlo roku 2010. Za hlavní roli v této inscenaci si navíc David Novotný odnesl cenu za Mužský herecký výkon. Nejlepší Ženský herecký výkon podala dle kritiků Ivana Uhlířová v roli Alžběty v inscenaci Víra, láska, naděje (režie K.Polívková, Pražské komorní divadlo – Divadlo Komedie). Nejlepší poprvé uvedenou českou hrou je Očištění Petra Zelenky, které mělo českou premiéru v Jihočeském divadle České Budějovice v režii Martina Glasera. Vítězem kategorie Scénografie roku je Robert Wilson za Čapkovu Věc Makropulos. Za hudbu k této inscenaci byl v kategorii Hudba roku oceněn Aleš Březina. Talentem roku je režisér Štěpán Pácl. Součástí ankety je také nesoutěžní kategorie Největší zážitek ze zahraničního divadla, která má letos dva vítěze: kafkovské Rattledanddisappeared Viktora Bodó a Andráse Vinnaie z budapešťské Katona József Színház a isnecenace Lulu, kterou na základě Wedekinda i Berga režíroval David Marton a spolupracovaly na ní Staatsschauspiel Dresden a Schauspiel Hannover.

Ami go Home! a Národ jen sobě V takto nazvaném článku se Karel Král věnuje páru loni v pražském Národním divadle uvedeným inscenacím Roberta Wilsona. Název ironicky odkazuje k dikci části české divadelní kritiky, která tvrdila, že draze platíme starého, unaveného, své recepty jak floskule opakujícího Amerikána, který nám (či naší, potažmo slovanské či i ruské duši) nerozumí, rozumět nechce a ani asi nemůže. Autor s tímto obvykle neargumentovaným míněním polemizuje, snášeje důkazy o Wilsonově osobitém a vždy pečlivém čtení vybrané látky. Při něm režírující výtvarník nejen volí - ze své abecedy - patřičné prostředky, ale hlavně pečlivě zkoumá lidské typy, tedy i národní charaktery, které ukazuje. V Janáčkově Kátě Kabanové se projevuje ruský duch hlavně v rozporné dvojí touze Káti po lásce a smrti, kterou se za tu lásku trestá. Ve Věci Makropulos objevil Wilson v našich charakterech rysy českých pimprlat, směšných, sentimentálních tlučhubů a loutkových tragédů.

NoD Quijote Egon L. Tobiáš ve svém scénáři zpracovává po svém Quijotovskou legendu, do níž se mu promítají některé reálie ze života českého básníka a grafika Bohuslava Reyneka. Jeho starý NoD Quijote žije na statku se svojí ženou a hospodyní Sanchou. Tráví dny draním peří a čtením knih, zřejmě románů o rytířích, o jejichž skutcích neustále hovoří. Jednoho dne opustí kuchyň. kde vysedává a na dvorku absolvuje svá rytířská dobrodružství. V krátkých scénách, kombinujících komedii s poezií (citován je Reynek, Ernst Jand a Friederike Mayröckerová) – sledujeme NoD Quijotovo vyhnání z „knižního ráje“, pasování na rytíře a sérii „nářezů“ (většinou kolizí s domácím zvířectvem) zakončenou soubojem s rytířem Peliculou (převlečená Sancha) a smrtí. To vše za oddané asistence své praktické ženy, která sice NoDa několikrát zbije, ale po jeho smrti sama obléká osiřelé rytířské brnění. Na textu od počátku spolupracovali režisér Jan Nebeský a herec David Prachař, kteří ho spolu s herečkou Lucií Trmíkovou, bubeníkem Pavlem Fajtem a kytaristou Joe Karafiátem dále rozvádějí v inscenaci v pražském Experimentálním prostoru Roxy / NoD, jenž dal hlavnímu hrdinovi i jméno. Především Prachař obohacuje inscenaci pohybově-tanečními kreacemi i slovními improvizacemi. Fajt pak vše doprovází sedě na koni – což je výtvarný objekt a bubenická souprava v jednom. Režisér, herci, hudebníci a výtvarníci text nejen realizují, ale přidávají mu svůj, leckdy zcela samostatný plán.