SAD 2/2011

Summary 2/2011

Číslo zahajuje druhé pokračování komentovaného překladu vybrané kapitoly z díla Giorgio Agambena Homo Sacer, které Miroslav Petříček tentokrát nazval „Muž z venkova před zákonem“. V bloku „Z dovozu… i lehká ruka“ píše Josef Rubeš v článku „Rutina. Sen“ o dvou inscenacích Čechovova Racka (v Činoherním studiu a Středočeském divadle) a o Klimáčkově variaci Jsem Kraftwerk! v HaDivadle. Marek Lollok („Kocour, Maestro a dvě Markétky“) recenzuje Morávkovu inscenaci Bulgakovova Mistra a Markétky, Karel Král Marberovo Dealer’s Choice v Dejvickém divadle („Rozdej a panuj“) a Vladimír Mikulka McDonaghovu Ujetou ruku v pražském Činoherním klubu. Následující dva bloky – „Mýtus… s dějinami“ a „Legendy… o celebritách“ rozvíjí ročníkové téma (nejen) novodobých mýtů a legend. V prvním píše Tereza Dostálová o inscenaci Hudba v Čechách. Češi v hudbě z brněnské Polárky („Podivné obrazy z českých dějin“), Marie Kvapilová o Modrých květech, adaptaci románu Raymonda Queneaua ze Slováckého divadla Uherské hradiště („Evropské dějiny nebo zlé sny“) a Lenka Dombrovská o Stroupežnického Našich furiantech v podání Divadla v Dlouhé („Kdo má býti ve vsi ponocným“). Druhý blok uvádí „research proposal“ Václava A. Svobody „Legenda jako médium komunikace“ a pokračuje články Elišky Aquirry o dvoudílné inscenaci Dorstova Merlina ve Švandově divadle („Kudy-kam s Merlinem“), Jana Kerbra o inscenacích T.G.M. aneb Masaryk mezi minulostí a dneškem Studia Ypsilon a Světácích režírovaných Vladimírem Morávkem v Klicperově divadle Hradec Králové („Hej, hej, hej s námi si hrej“) a Radky Kunderové o Zaslíbení Národního divadla v Brně („Zaslíbení kýči“). Prvním zahraničním blokem je „V USA židi… v USA ženy“ kde překlad recenze Stephena Greenblatta „Al Pacino jako Shylock“ provází studie Pavla Trenského „Kupec benátský – stručné dějiny inscenací“ a recenze amerických inscenací oper Věc Makropulos a Anna Karenina (Rudo Leška: „Věc Karenina“). Blok „Anglie… pro vizuály“ přináší recenzi Crimpova Venkova v londýnském Arcola Theatre (Jitka Šotkovská: „Et in Arcadia ego?“); o Večeru tříkrálovém v režii Petera Halla, Feydeauově Brouku v hlavě inscenovaném Richardem Eyrem a Hamletovi uvedeném Nicholasem Hytnerem v RNT píše Jan Štokovský („…a hrajeme den co den“) a Vladimír Mikulka se vrací k Mimefest London 2010 („Do Londýna za vizuály“). „Maďarsko… do vitriny“ obsahuje článek o posledních pěti inscenacích divadla Maladype (Rita Sebestyén: „Divadelní intervence“), recenzi Horváthova Kazimíra a Karoliny, oceňované inscenace László Bagossyho (Andreia Rádai: „Detaily malých lidí“) a článek Jakuba Škorpila o „Hungarian Showcase 2010“ („Z venku“). V bloku „Małgorzata S-M… a mlhy“ je rozhovor s polskou dramatičkou Małgorzatou Sikorskou-Miszczuk („Až se můj syn vyspí...“) a studie o její tvorbě od Pawła Sztarbowskiho („V mlhách absurdity“). Článek samotné Sikorské-Miszczuk nazvaný „Kabaret Na konec světa“ pak uvádí otištění výběru skečů z polského Kabaretu Na konec světa v českém překladu Jiřího Vondráčka. Comedy Mix pokračuje v představování staropražských „pionýrů stand-up comedy“ a tentokrát nabízí Vénu „Pražského“ – Filosofa od Františka Leopolda Šmída, další díl komiksu Hany Voříškové nese název Moje a na závěr nechybí ani tradiční „Kaleisokop zvěstí ze světa“.

Rozdej a panuj (závisláci v Dejvicích) V tomto článku se Karel Král věnuje inscenaci hry Patricka Marbera Dealer’s Choice, kterou režíroval Jiří Pokorný v pražském Dejvickém divadle. Autor vyšel z vlastní hráčské zkušenosti, takže poker, jemuž hrdinové hry propadli, ve hře používá zcela přirozeně. Karbanickou přirozenost si osvojili i v Dejvicích. Což je dobře. Odpovídá to hereckému stylu souboru. Ten je totiž výjimečný nejen talentem a souhrou, ale i samozřejmým klidem, s kterým se zdejší herci mění ve své postavy. Dalo by se říci, že je to klid britský: herec nepřehrává, ale podehrává, vtip podává suše, s tváří kamennou či jinak řečeno - s tváří hráče pokeru. Styl a hra tedy ladí. Šestice postav, samých mužů, představuje hráče různé a tak lidské, že žádného z nich nelze jednoznačně charakterizovat: tvrdý chlap je i slaboch, chytrák hlupák, milující otec uzurpátor… Atd. Režie a herci podtrhují ambivalenci, neomezovanou nějakým jasným výkladem. To se projevuje i v tématech, v porozumění hře a inscenaci. Jeden divák v tom vidí hru o vztazích rodičů a dětí, jiný o podvádění, jedna divačka říká, že je to o chlapském misogynství a další si dokonce myslí, že hlavním tématem je homosexualita. Stačí složitý vztah jednoho otce k synovi, pár podfuků, fakt, že ve hře nevystupuje žádná žena ani ženáč, tři pánové jsou ale rozvedení a pouze o jednom z nich se říká, že s ženami má nějaké sexuální vztahy. Což mimochodem není jisté. Stejně jako není jisté, že má vztah se svým kolegou z práce a spolubydlícím. O co jde určitě, jsou vztahy mezi těmi mužskými, a to často opravdu láskyplné (což ale vůbec nemusí znamenat, že sexuální). Schopnost laskavosti vyvažuje ničivou sílu hráčské vášně. Z ní pramenící optimismus je - spolu s uměním herců, pánů Čermáka, Myšičky, Neužila, Novotného, Plesla a Trojana - také zdrojem divákova značného potěšení.

Kabaret Na konec světa Kabaret s tímto názvem vymyslel dramatik Michał Walczak. S ideou přišel na podzim 2010 a podařilo se mu získat řadu generačně i myšlenkově spřízněných tvůrců. První dvě představení proběhla ještě loni v zimě ve varšavském Laboratorium Dramatu (vedeném dalším dramatikem – Tadeuszem Słobodziankem) a obsahovala vždy nový materiál. Z nich pak tvůrci vybrali to nejlepší a pod „režijním dohledem“ Piotra Jędrzejase je letos uvádějí již v pravidelnějším scénickém tvaru.
Skeče uveřejněné v tomto čísle vybral spolu s překladatelem Jiřím Vondráčkem Michał Walczak, který je také autorem závěrečného monologu Herečka, výjimečného svou abstraktností. Výběr zahajuje Gender Kabareto Anny Wakulik, nabízející parodickou verzi Polska, v němž intelektuálství, styl a rasová i sexuální tolerance jsou běžnou normou. Následují dva dialogy Jarosława Murawského Ideální pár: Jak ji přemluvit, aby chtěla dítě a Ideální pár: Ošklivé dítě, spojující tradiční komediální témata s odkazy na současnost a parodii intelektuálství. Downův syndrom Artura Pałygy je přednáška ironicky dokazující jak se vše v polské společnosti přizpůsobuje vzrůstajícímu počtu jedinců s Downovým syndromem. V Lekci správné výchovy radí Marie Wojtyszko učitelkám jak se ve škole chovat k dětem a Terapie Lukasze Bluszcze je paradoxním psychoanalytickým dialogem Otce a Syna. Dvě groteskní demonstrace projevů alkoholismu u mužů a u žen přináší Protialkoholní kampaň Emilie Kaczmarek.