SAD 3/2011

summary 3/2011

Číslo otevírá třetí část komentovaného výběru z knihy Giorgio Agambena Homo Sacer, kterou Miroslav Petříček tentokrát nazval Od člověka k neobčanům. Pokračuje blok „Národní pověsti… a zakopnutí“ rozvíjející ročníkové téma mýtů, legend a ikon. Obsahuje esej Libora Prášila „Epopej jako velkofilm“, recenzi Lenky Dombrovské na pražskou a ostravskou divadelní adaptaci Szczygiełova Gottlandu („Mýtus zvaný národní povaha“), portrét alternativního divadelního sdružení Kyklos Galaktikos (Tomáš Procházka: „Labyrinty Kyklos Galaktikos“) a zamyšlení nad Havlovou filmovou verzí Odcházení (Miroslav Petříček: „Kámen a Hlas“). Blok „Eskymo Muka… v komiksu“ přináší recenze dvou inscenací, které komiks připomínají: Havelkovy Wanted Welzl v Dejvickém divadle (Martin Zahálka: „Obrazy z divokého severu“) a Mikuláškovy adaptace Čapkových povídek v Huse na provázku (Marek Lollok: „Trapná muka – hořké grotesky pod jednou střechou“). Další dva bloky jsou operní. V prvním („Spasitel a šašek… po česku“) recenzuje Jiří Černý Wagnerova Parsifala režírovaného v Národním divadle Jiřím Heřmanem („Wagnerovské zasvěcení bez řinčivé rytírny“) a Josef Herman píše o Verdiho Rigolettovi inscenovaném v Plzni Róbertem Alföldim („Operní myš, která zařvala“). O celkem šesti německých inscenacích Dvořákovy Rusalky píše v bloku „Fůra Rusalek… a jiné dámy“ Lenka Šaldová („Ubohá Rusalka bledá?“) a Michaela Mojžišová se vrací k  inscenacím Brittennova Zneuctění Lukrécie a Händelovy Rodelindy, královny lombardské v Theater an der Wien. V bloku „V Berlíně… show“ píše Barbora Schnelle například o nových inscenacích Sashi Waltz, Sidi Larbi Cherkeouiho a Nicolase Stemanna („Tanec, dokument, show“) a Jiří Adámek srovnává kulturní atmosféru Berlína a Prahy („Turista v Berlíně a zpátky v Praze“). K letošní Premio Europa se v bloku „Premio Europa… jako med“ vracejí Petr Christov („Kvantita namísto výjimečnosti“) a Vladimír Mikulka („Stalo se v Petrohradu“). Pavel Trenský píše v článku „Winterreise jako divadelní představení“ o adaptacích Schubertova písňového cyklu od Katie Mitchell a tria Burkhardt, Duffy a Malloy. V bloku „Wałbrzych… na Bělehrad“ píše Jakub Škorpil o polském autorsko-režijním duu Paweł Demirski a Monika Strzępka („Dva z Wałbrzychu“) a Barbora Schnelle o inscenacích nových srbských dramat („Bělěhrad, nové drama a Goran Jevtić“). Blok „Drama... z divočiny“ přináší výsledky Cen Alfréda Radoka za nejlepší původní českou a slovenskou hru a komentář Ivy Klestilové („Dramata s dramaty“), porotkyně jak českých „Radoků“, tak slovenské Drámy. Blok končí rozhovorem s Lenkou Lagronovou, autorkou her Konec a Z prachu hvězd, které otiskujeme. Tradiční kaleidoskop, Comedy Mix (František a Marie Hartmanovi: Hádanky) a komiks Hany Voříškové nazvaný tentokrát Haló, doplňuje dramolet Blanky Křivánkové Bitva o havraní kožich inspirovaný předáváním Ceny Marka Ravenhilla a autorským provedením Ravenhillova textu Experiment.

Dramata s dramaty Iva Klestilová ve své „poznámce porotkyně“ reflektuje obě existující anonymní soutěže o nejlepší původní českou a slovenskou hru. Do 19. ročníku české soutěže o Cenu Alfréda Radoka přišlo 42 her. Někteří autoři se dotýkali politiky, signalizovali svá rozčarování ze stavu společnosti, jiní se opírali o tradiční rodinná témata, objevily se i hry se zpěvy či pohádky. Nechyběl facebook, internet, komunikace po síti. A objevili se i kopie her již dávno napsaných. Značnou oblibu získaly scénické poznámky (někdy zmohutnělé na postavu svého druhu), jazyk televizních seriálů (někteří autoři vydávali své hry za scénář) a opona (jako prostředek, jak hru přerušit, když autor nevěděl jak dál). Porota po vybrání šesti textů do užšího, finálového kola, řešila otázku, zda by bylo možné neudělit žádnou z cen. Odpovědí jsou zveřejnění vítězové: Eva Prchalová (Závrať - 1. místo), Iveta Horváthová (Rodinné blues - 2. místo) a Jakub Kolár (Homo Haber - 3. místo).  Hry oceněné i další, které se dostaly do finále (Miloš Doležal: Žalov, Blanka Křivánková: Kosatky a Tomáš Urbánek: Pan Myš) jsou zajímavé a zasloužily by dopracování. Jedinou hrou, která porotkyni zaujala, i když nepostoupila do finále, byl Konec Lenky Lagronové. Do 11. ročníku slovenské soutěže Dráma bylo zasláno 48 textů. I zde se opakovala stejná témata i nešvary. Některé hry byly ale přeci jen lepší. O 1. místo se v Dráme podělili Zuzy Ferenczová a Peter Janků (hry Babyboom a Kamene života), na 2. místě skončila Lenka Lagronová (Z prachu hvězd) a na třetím Martin Hvišč a Helena Eliášová (hry Triáda a Té noci).

Lenka Lagronová: Konec Dvě ženy (Soňa a Sofie) v plesových šatech zůstávají, doslova i obrazně, „v blatě“ - v nekonkrétním prostoru, čase i situaci – kde čekají „až se kousíček posuneme“, případně „až to skončí“. Lze soudit, že se nacházejí v limbu v křesťanském slova smyslu. Potvrzovat by to mohla i holčička Kristýnka přicházející s kyblíčkem a lopatičkou „uvařit si svatbu“. Nejprve hovoří o svém ženichovi jako o někom, kdo je skrytý a utajený, později, poté co Soňa se Sofií najdou v blátě kříž, jej ale poměrně jasně identifikuje s Ježíšem. Nepřináší však spasení, obě hlavní hrdinky zůstávají na místě, jak říká Soňa „Ležíme v konci, ty krávo.“ Jejich situaci komentuje i stará žena, Aranka (možná jejich - i v náboženském smyslu - matka, možná smrt). Hra je napsána úsporným a přitom básnivě stylizovaným jazykem, kombinujícím současnou mluvu s umělým nářečím.

Lenka Lagronová: Z prachu hvězd V podobném stavu čekání, či ustrnutí, se nachází i hrdinky hry Z prachu hvězd. Tři dcery žijí spolu s matkou v opuštěném domě (což je tradiční situace her této autorky). Táňa a Dáša vzpomínají na společnou bývalou lásku, muže, s nímž je pojilo spíše velmi intenzivní přátelství, které nikdy nepřerostlo v milenecký vztah a s jehož smrtí se přesto (nebo proto) nedokážou srovnat. Nejmladší a lehce zaostalá Kája zase stále „vysílá“ baterkou a tranzistorovým radiem signály mimozemšťanům, což je „odkaz“ jejich otce, který jim o dobývání vesmíru vyprávěl. Jediná „rozumná“ je tak v rodině Matka, za jejímž tvrdým pragmatismem a věcností lze ale snadno tušit stejnou opuštěnost a touhu po lásce a naději, jako u jejích dcer. Závěrečné „vesmírné divadlo“, tedy zjevení se mnoha nebeských úkazů najednou, může nabízet pocit šťastného konce, tedy odpovědi na volání sester, nicméně vše zůstává otevřené.