SAD 1/2012

summary 1/2012

Prvnímu číslu letošního ročníku dominují výsledky Cen Alfréda Radoka a každoroční anketa kritiků, na jejímž základě jsou udělovány. Článek Miroslava Petříčka „Komiks mezi filosofy“ je komentářem k překladu ukázek z eseje Rona Novyho „Jaké to je být Batmanem?“. V bloku „Ruské naděje u ledu“ píše Marie Reslová („Boží jiskra“) o inscenaci Čechovova Strýčka Váni v režii Rimase Tuminase a Pavel Trenský představuje dystopickou Trilogii Led Vladimíra Sorokina, která byla předlohou inscenace Led režiséra Kornéla Mundruczó a maďarského Národního divadla. Blok „Život vesmír a tak vůbec“ je věnován dvěma inscenacím Alvise Hermanise: autorské Ziedonis a vesmír z Jaunais Rigas teātris (Mikulová: „Zidedonis a vesmír“) a Čechovovu Platonovi uvedenému v Burgtheateru (Lollok: „Míša Platonov nestárne“). Další Hermanisova inscenace, mnichovské Volání divočiny, hostovalo na loňském Pražském divadelním festivalu německého jazyka. K němu se v článku „Ztracené téma“ vrací Zuzana Augustová. Ta píše i o Kriegenburgově inscenaci Zlodějů Dey Loher, Temně lákavém světě Händla Klause ze Schauspielhaus Zürich a zvláště pochvalně o „adaptaci“ Tolstého Vojny a míru inscenovaného v Burgtheateru Matthiasem Hartmannem. Blok „Samota a peníze“ uzavírá Ester Žantovska recenzí („Láska za časů kapitalismu“) inscenace hry Dennise Kellyho Láska a peníze v Divadle v Dlouhé a režii Jana Mikuláška. V bloku „Z bazénu do lázní“ píše Jakub Škorpil o Králi Learovi režírovaném Janem Nebeským v pražském Národním divadle („Tajenka bez hádanky“) a Dana Silbiger-Sliuková („Kúpeľná klasika“) o inscenacích evropské klasiky v Theatre Royal Bath: Calderonův Fénix z Madridu, Marivauxovo Překvapení lásky a Jindřichovi IV. Williama Shakespeara. Blok „Zmrtvýchvstání a vzkříšení“ je operní a přináší recenzi Heřmanovy inscenace Dvořákova Jakobína od Elišky Aguirre („Heřmanův Jakobín (Dvořákovo scénické zmrtvýchvstání“) a dvojrecenzi Rudo Lešky na inscenace oper Jána Cikkera: Coriolana ve Štátnom divadle Košice a Mister Scrooge ve Slovenském národném divadle. Martina Černá píše v bloku „Králové s babičkami“ o inscenacích představených v rámci Korejské Showcase během soulského Performing Arts Market („Vyhraný zápas o místo“). Závěrečný blok „Konec & Loutky“ přináší esej Jacksona Curtise „Překonání konce“, zprávu Kateřiny Fojtíkové („Únos diváka“) o projektu ruského „inženýrského divadla AKHE“ a finských studentů nazvaném Abduction of Europe, a Lenka Dombrovská píše v článku „Večerníčky pro nebojácné dospělé“ o sérii inscenací souboru Buchty a loutky, které jsou specifickými poctami známým filmům. Jeden ze scénářů Radka Berana, Moucha Reloaded, je také hrou tohoto čísla. Závěrečný oddíl obsahuje kromě tradičního kaleidoskopu i obsah minulého ročníku SADu. Comedy Mix se skečem Mini Drama loučí s Peterem Cookem a číslo uzavírá první díl (nazvaný Před premiérou) nového komiksového seriálu Lucie Lomové Na odstřel.

Ceny Alfréda Radoka Každoroční ankety pořádané časopisem Svět a divadlo se letos zúčastnilo 82 kritiků. Na základě prostého součtu jejich hlasů jsou Nadačním fondem CAR udělovány Ceny Alfréda Radoka. Inscenací roku 2011 se stal Polední úděl Paula Claudela, který v Divadle v Dlouhé režírovala Hana Burešová. Za roli Ysé v této inscenaci získala Helena Dvořáková cenu za Ženský herecký výkon a kritici ocenili i scénografii Martina Černého. Nejlepší Mužský herecký výkon podal Martin Pechlát v roli Adrease Kartáka v inscenaci Legenda o svatém pijanovi, adaptaci románu Josepha Rotha v režii Davida Jařaba. Uvedlo ji Pražské komorní divadlo-Divadlo Komedie, které se také stalo Divadlem roku. Za Nejlepší poprvé uvedenou českou hru označila kritika Jedlíky čokolády Davida Drábka, které sám uvedl v Klicperově divadle Hradec Králové. Hudbu roku napsal Miloš Štědroň k Uhdeho janáčkovské inscenaci Leoš aneb Tvá nejvěrnější, inscenované Vladimírem Morávkem v Divadle Husa na provázku. Talentem roku je herec Michal Isteník, spojený především s brněnským Buranteatrem. Největším zážitkem ze zahraničního divadla byla pak pro většinu hlasujících Vojna a mír v podání Burgtheateru a režii Matthiase Hartmanna.

hádanka bez tajenky Jakub Škorpil píše ve svém článku o inscenaci Shakespearova Krále Leara, kterou v Národním divadle připravil Jan Nebeský. Spíše než o tradiční inscenaci jde o obrazový a asociativní jevištní esej na téma Lear. Sám Nebeský tvrdí, že hlavní témata jeho inscenace jsou narušení řádu a obecných pořádků a přitažlivost zla. Spolu s dramaturgyní Ivou Klestilovou zredukoval Shakespearův text a to nejen ve smyslu vypuštění některých dějových linek (zejm. válečného konfliktu). I z ponechaných scén ukrajuje tak, že často zbývá jen několik vět. Tuto kostru pak obalují jevištními obrazy a poloimprovizovanou hereckou akcí (titulní roli hraje Nebeského tradiční aktér, David Prachař). Přestože je Edgar kostýmován jako Joker a objevují se zde i odkazy k nacismu a koncentračním táborům, nelze o inscenaci jednoduše říct, že Leara aktualizuje. Nebeského poetika a režijní rukopis jsou vždy působivé především svou obrazivostí a interpretační nejednoznačností. V jeho nejlepších inscenacích se tyto dvě „složky“ ideálně snoubí, V Learovi je několik vizuálně velmi působivých scén, nicméně interpretačních a asociačních možností nabízí tolik, že se u diváka snadno může dostavit pocit jistého zahlcení. Více než jindy je vyžadována rozumová, intelektuální recepce díla a výsledkem je pocit „chladné inscenace“, která nedokáže jasně poutat a strhnout. Nabízí řadu tajenek, ale hádanku – která by měla k luštění tajenky přilákat – jen slabou.

večerníčky pro nebojácné dospělé a Moucha Reloaded Ve svém nejnovějším projektu se dnes již loutkářská legenda, soubor Buchty a loutky vrací k jednomu ze svých tradičních inspiračních zdrojů a v tetralogii „Reloaded“ vzdává hold kultovním hororovým a sci-fi filmům Psycho, Barbarella, Čelisti a Moucha. Podle autora projektu Radka Berana se tím vrací k prazákladům loutkového divadla, které stavělo právě na zobrazování „efektní hrůzy a strašení“ se „špetkou dobrého laciného humoru“. Zejména toho druhého si diváci užijí, protože „Buchty“ své laskavé parodie staví především na slovních hříčkách a asociacích spojených s tělesnosti. Když se tento sice pokleslý, nikoli však laciný humor spojí s odkazy na jiná díla a s vynalézavou scénografií a hravým podáním, vzniká velice zábavné představení. V opačném případě hrozí podle autorky recenze Lenky Dombrovské nuda a neúmyslná trapnost. Do oné „první kategorie“ patří především Moucha Reloaded, jejíž scénář také v čísle otiskujeme. Reprezentantem kategorie druhé je pak podle Dombrovské jakoby „narychlo spíchnutá“ Barbarella Reloaded.