SAD 3/2012

summary 3/2012

V cyklu „Filosofie a ikony“ se v eseji Miroslava Petříčka „Obscénnost, filosofie, svoboda“ vrací Městečko South Park. Blok „Když se to po...“ obsahuje analyzující studii Ester Žantovská o inscenaci Ucpaném systému v Dejvickém divadle („Když je i Bohu všechno jedno“) a článek Martina Porubjaka o Tichém Tarzanovi Divadla Husa na provázku („Co jsem viděl, to jsem zmáčknul“). V bloku „Tak zatanči“ představuje Nina Vengeli („Mladá žena z roku 2012“) pět mladých českých choreografek-sólových performerek. V operním bloku „Královsky do gulagu“ píše Eliška Aguirre o Brittenovy v Národním divadle („Gloriana, plešatá královna“) a Michaela Mojžišová o společné inscenaci Čajkovského Iolanty a Rachmaninovy Francesky da Riminy v Theater an der Wien („S láskou do gulagu“). Blok „Hry s autocenzurou“ přináší výsledky každoročních Cen Alfréda Radoka za nejlepší původní českou a slovenskou hru, portrét devíti finálových textů (Jakub Škorpil: „Historie, hysterie, terapie, fantazie“) a článek Viliama Klimáčka o obdobné slovenské soutěži Dráma („Eště nie je tak zle“). Blok „Od zloducha k mafiánům“ obsahuje tři studie - Pavel Trenský: „Shakespearův Richard III. (Od Burbage po Spaceyho)“; Dana Silbiger-Sliuková: Klasika (recenze Zkrocení zlé ženy v Royal Shakespeare Company a Krále Leara a Višňového sadu v Shakespeare at the Tobbaco Factory); Jan Šotkovský: „Je rok 63, přichází revoluce“ (Beanův Jeden chlap, dva šéfové v režii Nicholase Hytnera). V bloku „Putování za vězniteli“ píše Barbora Schnelle o Kriegenburgově inscenaci Zimního putování Elfriede Jelinek („Jelinek na ledové jarní louce“) a Vojtěch Varyš o Pařízkově inscenaci Faust 1-3 / FaustIn and out kombinující Goetha a Jelinek v Schauspielhaus Zürich („Fritz a Faust v Pařízkově krychli“). Blok „S politiky až na konec světa“ obsahuje text Natálie Preslové („Politika po francouzsku“) o inscenacích Nervák René a Adagio (Mitterand, tajemství a smrt), esej Eduarda Drobílka Inovací proti zkáze světa a článek Karla Krále Všechno je to cinklý, volové!, který spolu s „politickými dotazováními“ Karla Steigerwalda a Tomáše Svobody – all q.v. – uvádí otištěný scénář politicko-satirického kabaretu Blonďatá bestie II. – Bestie vrací úder. V Comedy Mixu se vrací Stewart Lee (Komik z devadesátých), další epizoda komiksu Lucie Lomové Na odstřel nese název Vyšetřování začíná. Nechybí ani tradiční Kaleidoskop zvěstí ze světa a bonusem je Sen aneb Všichni jsme resticidenti  Vladimíra Mikulky.

Když je i Bohu všechno jedno Ester Žantovská píše o dramatizaci povídek známého skotského autora Irvina Welshe, kterou pod názvem Ucpanej systém uvedli v Dejvickém divadle. Mladý slovenský tým (režie Michal Vajdička, dramaturgie a dramatizace Daniel Majling) vytvořil dílo, které potvrzuje veliké kvality této scény: mimořádnou souhru všech herců, jejich komediální talent, smysl pro detail. Ve stísněném prostoru unimo buňky představující zaplivanou hospodu se mezi štamgasty obou pohlaví, kteří představují ekonomickou i morální periferii společnosti, vmísí nejen dvojice středostavovských intelektuálů, ale dokonce i sám Všemohoucí. V podání hvězdy souboru, Ivana Trojana, je to zhnusený, rezignovaný, ironií sršící dědek, který ovšem není o mnoho lepší než jeho vulgární, násilné a lhostejné okolí. Zlost si nakonec vybije na nejnanicovatějším jedinci ve hře. Bídu života vykresluje tvůrčí tým především jako komediální panoptikum. Inscenace je v podstatě „divadelním sitcomem“, zdatně mísícím slovní (opodstatněně obhroublý) a situační humor. Skutečnou bezvýchodnost takové existence a promarněnou šanci cokoli změnit si lze na rozdíl od mnohem syrovějšího Welshe uvědomit spíše jen v záblescích. Přesto se nejedná o nezávaznou legraci - deprese, pramenící z ignorace, vše prostupujícího násilí a především lhostejnosti, se sice projevuje jen „podprahově, znát je ale přesto zřetelně.

„Co jsem viděl, to jsem zmáčknul!“ Citát dnes světově proslulého českého fotografa, Miroslava Tichého, je názvem článku Martina Porubjaka. Věnuje se inscenaci Tichý Tarzan, kterou v Divadle Husa na provázku režírovala Anna Petrželková. Tichý byl Tarzan v rodném městě Kyjově. Zde jako nedostudovaný malíř od poloviny 50. let trávil čas „nicneděláním“: fotoaparátem vlastní výroby „šmíroval“ místní život, a to hlavně slečny na plovárně. Fotografie pak většinou nechal povalovat po podlaze, kde je ožíraly myši. Dnes lze říct, že i v nejtužším komunistickém režimu žil svobodně. Za to byl považován za obecního blázna, občas skončil na policii či na psychiatrii. Pak ho jako fotografa objevil svět, což nechápal, neb si svých fotografií nevážil. V divadle se jeho život předvádí v prostoru, kde přední část je Tichého kutloch a zadní, kde se výjevy odehrávají za poškrábaným plexisklem, věrně evokuje jeho fotografie. Sám Tichý je zde zarostlý, fousatý, mrňavý dědek, který se kolébá na křivých nohách, mluví mečivým, skřehotavým hlasem, divně se směje a plazí jazyk. Děvčata se ho bojí, ale chtějí být fotografována, tři místní samci, policista, starosta a plavčík, si hrají na ochránce morálky, posléze přijíždějí i afektovaní umělečtí experti. A všichni kradou jeho fotografie… Režisérka má empatii pro bytosti kuriózní, outsiderské. Příkladem té citlivosti je nápad obsadit hlavní postavu herečkou Ivanou Hloužkovou. Její ženskou identitu divák dlouho nepozná. Jen registruje, že se hýbe a mluví jako muž, ale ne docela jako muž. Hloužkové Tichý je korunou povedené inscenace.

Blonďatá bestie… Text Blonďatá bestie II. – Bestie vrací úder, kterou letos uvedlo pražské A studio Rubín, je přílohou čísla. Provázejí jej rozhovory s Karlem Steigerwaldem, hlavním autorem („U nás leze primátor po stropě“) a režisérem Tomáše Svobodou („Malej blbec si bude muset najít svůj kabaret“). Karel Král, který rozhovory vedl, napsal i esej „Všechno je cinklý, volové!“. Ta se zabývá specifickou podobou českého dokumentárního divadla. V roce 2005 se inspirací staly zveřejněné policejní odposlechy telefonní rozhovorů fotbalových funkcionářů a rozhodčích, kteří za úplatek domlouvali výsledky. Inscenace kabaretního rázu, kterou tehdy pod názvem Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? aneb To mi ho teda vyndej vytvořil Petr Čtvrtníček, sázela na citace, typické vulgárním a dětinsky „tajným“ slovníkem (úplatek se např. skrýval za slovem kapříci). Úspěch byl obrovský. Roku 2011 byly zveřejněny nahrávky ze „života“ strany Věci veřejné, která o rok dříve dobyla parlament. Žalobu na její šedou eminenci, Víta Bártu, za uplácení stranických poslanců, doprovodila nejprve nahrávka z roku 2008, na níž Bárta, tehdy šéf bezpečnostní agentury, sděluje nejvyšším manažerům firmy plán na infiltraci do politiky a zisk státních zakázek. Současně se objevila další, čerstvá nahrávka, zachycující mladičkou šéfku poslaneckého klubu Věcí veřejných, Kristýnu Kočí, která prozrazuje plány na vnitrostranický puč. Nahrávky ukazovaly bezostyšnost i vulgární naivitu. Pár dní po zveřejnění měla v A studiu Rubín premiéru kabaretně-komediální inscenace Kristýnka aneb Blonďatá bestie. Úspěch byl opět velký. Pokračování této produkce bylo na obzoru společně se soudním jednáním s členy Věcí veřejných. Ve stejné době se navíc v médiích objevily odposlechy telefonních rozhovorů pražského primátora Pavla Béma s „kmotrem“ Romanem Janouškem, které se byly jazykem podobné těm fotbalovým. Na české divadlo se v humoristické podobě vrátily tzv. živé noviny.