SAD 6/2012

summary 6/2012

Cyklus „Filosofie a ikony“ pokračuje textem „Od Warhola k Matrixu“ v němž Miroslav Petříček komentuje vlastní překlad eseje „The Matrix: skutečnost neskutečného“. V bloku „Hrrr na ně v Brně“ píší Tereza Frýbertová, Ester Žantovská a Ervín Hodulík o třech politicky laděných inscenacích. V bloku „Pácl Pácl Pácl“ se aktuální tvorbě talentovaného režiséra věnují Josef Rubeš a Pavlína Pacáková. Dalším z tzv. „portrétů divadel“, je „Zpráva o stabilizovaném divadle“ Martina J. Švejdy věnovaná pražskému Činohernímu klubu. V bloku „Cirkus strachy bez sebe“ najdou čtenáři tři články o různých cirkusových produkcích. Vladimír Mikulka píše o La Vie 7 Fingers a Risque Zéro Compagnie Galapiat („V očistci a pod sekyrou“). Jana Bohutínská („Formani přivezli cirkusáky“) o Gramoulinophone sboru 2 Rien Merci, Respire! Cie Circoncentrique a Era – Sonet pro klauna Compagnie MagdaClan. A Karel Král („Strach… - radost a jiná rizika“) mimo jiné o Alegria Cirque du Soleil, Slapstick Sonata LaPutyky, ale i o „činoherním cirkusu“, inscenaci Mumly, mumly divadla Volksbühne. V bloku „Drama… a život“ píše Rita J. Sebestyén o představeních rumunských maďarskojazyčných divadel („Nové jazyky“) a Zuzana Augustová („Krásné Zimní Kožky“) o inscenacích nových textů v Burgtheateru: Handkeho Krásných dnech v Aranjuez, Jelinekové Winterreise a Továrny na kožky Olivera Klucka. Blok „Don s trhy“ přináší recenze pražského Dona Giovanniho v režii činoherního tandemu SKUTR (Aguirre: „Don Giovanni a mozartovské mýty“) a mnichovského Prstenu Nibelungů v režii Andrease Kriegenburga (Šaldová: „Wagner není jen pro pokročilé!“). Michaela Mojžišová se vrací k letošnímu festivalu v Pesaře („Spomienky na leto s Rossinim“) a Salzburger Festpiele („Dvě vojny na opernom jarmoku“). Fenoménu dokumentárního divadla se „na vzorku“ z letošní Divadelní Nitry věnuje Karel Král v článku „Politici zalitují, až když je trefí šlak…“: v článku je reflektována přes deset evropských produkcí, od Open for everything choreografky Constanzy Macras po Anamnézu režiséra Viktora Bodóa. V bloku „Jugo Wilson Goebbels“ píše Daniël Bertina v Život a smrt Mariny Abramović („Monumentální a přesto lidská“) o inscenaci Roberta Wilsona věnované známé srbské performance a Marek Lollok o Když si hory převlékly šaty připravené Heinerem Goebbelsem s Vokálním divadlem Carmina Slovenica. K mezinárodnímu i „fringe“ programu letošního edinburského festivalu se v bloku „Tři království za Edinburgh“ vrací Dana Silbiger-Sliuková („Pohyb, tanec, balet cirkus…“ a „Svet nie je růžový“) a Diana Damien píše o londýnské inscenaci Stephensových Three Kingdoms. Hrou tohoto čísla je text Na počátku (In the Beginning) Neila LaButeho, který vznikl pro iniciativu TheatreUncut 2012. V rámci Comedy mixu je otištěna hříčka Víta Peřiny Svátek loutek!; další pokračování komiksu Lucie Lomové nese název Blázinec.

hrrr na ně v Brně je soubor článků věnovaných současnému politickému divadlu v druhém největším českém městě. Tereza Frýbertová („Brambory krájíme vidličkou…“) reflektuje Nenápadný půvab buržoazie, variaci stejnojmenného Buñuelova filmu, kterou v Redutě uvedl režisér Jan Mikulášek. Kolem hodovního stolu se odehraje čtrnáct obrazů. Pozůstalí čekají na pohřební hostinu, nebožtíka, který ne a ne umřít, nacpou do rakve. Společnost, když chce jíst a pít, musí kálet do talířů a močit do sklenic. Atd. Formou jde o chaplinovskou grotesku, ale drsnou a mířící na současnou českou společnost. Dvěma inscenacím Divadla Feste a režiséra Jiřího Honzírka jsou věnovány další články. Ester Žantovská („Pohřbená politická satira“) kritizuje inscenaci hry Romana Sikory Pohřbívání. Fikce je postavena na pompéznosti Klausova pohřbu, který musí být za každou cenu dvakrát lepší než byl Havlův. Ceremoniál i jeho televizní přenos se postupně mění v chaos, nakonec se ukáže, že někdo ukradl rakev s prezidentovými ostatky a nabízí je v dražbě na eBay. Problém díla netkví v nekorektnosti a drsné satiře, neomluvitelný je nedostatek humoru. Ervín Hodulík („Life of Vandam“) recenzuje inscenaci hry Jaroslava Rudiše Národní třída. Je o generaci, která se narodila na sídlišti a byla na prahu dospívání svědkem radikální společenské proměny, kdy totalitní režim vystřídala divoká forma kapitalismu. Hlavní postavou je Vandam, jehož vzpoura je omezena sídlištní hospodou. Mír nazývá bezcenným obdobím mezi dvěma válkami a moudrost šíří pěstmi. Jeho dnešní odboj je ale pokrytecký: v roce 1989, při zásahu proti demonstrantům, stál na Národní třídě na straně komunistické policie.

Pácl Pácl Pácl Třicetitelý režisér Štěpán Pácl byl v anketě kritiků dvakrát vyhlášen talentem roku (2008 a 2010). Jeho tvorbu však provází jistý paradox: navzdory svému mládí je oblíbencem spíše starší generace kritiků. Pro Pácla je charakteristická důkladná práce s herci a výkladem textu, přičemž oboje je „služebné“ či „konzervativní“ (nejzřetelněji je inspirován Divadlem za branou Otomara Krejči). Daří se mu zejména ve spolupráci vlastním souborem Masopust, kde inscenuje texty s výraznými lyrickými či poetickými kvalitami (Topol, Lagronová, Ibsen). Horší je to však, režíruje-li pohostinsky. A právě třemi takovými inscenacemi se v článku „Kde je Páclův talent?“ zabývá Josef Rubeš. Výše zmíněné kvality jako by se tu vytrácely: Tartuffa v Divadle na Vinohradech, Bukowského Hosty ve vysokoškolském DISKu i Ivanova v ostravském Národním divadle moravskoslezském překvapivě provází právě výrazné problémy s vedením herců. Mimo okruh stálých spolupracovníků jakoby měl Pácl problém udržet stylovou jednotnost projevů a věnovat stejnou pozornost všem postavám. Výsledkem jsou značně nevyrovnané inscenace, které poškozují i zbytečně komplikované režijními nápady. Poslední premiéru Páclova vlastního souboru Masopust, Calderónova El Príncipe Constante, recenzuje v článku „Zpochybnit válku“ Pavlína Pacáková. Pácl i tentokrát staví na hercích, zejména na představiteli hlavní role Miloslavu Königovi, kterému se daří ukazovat jednotlivé etapy cesty prince Fernanda k nalezení víry a sebeobětování. Inscenace pracuje se základními materiály (voda, písek, dřevo...) a Páclovi se podařilo vymyslet několik funkčních symbolických zkratek. O to více zamrzí zbytečné aktualizace, zejména příliš čitelné odkazy k angažmá USA na Blízkém Východě.