SAD 3/2013

summary 3/2013

V dalším pokračování cyklu „Skeptici a podvraceči“ nazvaném „Špitál bláznů, jímž je svět“ představuje Miroslav Petříček dílo Françoise La Mothe Le Vayer. Blok „Jezdec Nebeský“ (all q.v.) se věnuje Janu Nebeskému. Jana Bohutínská píše o Denně a Příliš tichý nos, Marie Zdeňková o Eyolfkovi a Vladimír Mikulka o Divadle Gočár a Kabaretu Shakespeare. O domácím politickém a angažovaném divadle je blok „Pop politika“. Martin J. Švejda zde píše o Mafiánské opeře („Zájezdovka z Paláce Akropolis“), Jakub Škorpil o inscenaci Demo demokracie („Žvanírna“), Vladimír Mikulka o „scénickém časopisu“ Rozrazil 5/2013 („Obrazy ze spálené země“) a Ester Žantovská o ČEZko Forever („Když tuhle zemi řídí ČEZ…“). V bloku „Brněnské deprese“ recenzuje Vladimír Mikulka o Mikuláškova Zlatá šedesátá („Cosi na úrovni okusování nehtů“) a Marek Lollok Morávkovo Ze života hmyzu („Provázkovské hmyzí hemžení“). Blok „Gruntovní Slovensko“ zahajuje Milo Juráni recenzí inscenace Neistý Grunt v režii Blaho Uhlára („Od nevšednej agresie...“), Jana Wild píše o Holokaustu autora Viliama Klimáčka v bratislavské Aréně („Ruža nie je ruža nie je ruža“), Martina Mašlárová o „skandální“ Maloměšťákové svatbe ve Slovenském národném divadle („Taká podarená svadba“) a Tomáš Procházka recenzuje inscenaci Divadla SkRAT Proce, procesu, procesom („Všetci sme Jozef K.“). Další dva bloky se věnují zahraničnímu divadlu: Veronika Štefanová píše o novocirkusové inscenaci La Verità souboru Compagnia Finzi Pasca a Dana Silbiger-Sliuková o Snu noci svatojánské inscenovaném Bristol Old Vic a Handspring Puppet Company. Blok „Bludistě s dramaty“ zahajuje rozhovorem se Stevem Pencilem („Petřín a postkonceptualismus“ a pokračuje recenzí inscenací dvou her Petra Kolečka (Kerbr: „Dokolečka dokola“) a článkem Jakuba Škorpila o Cenách Alfréda Radoka za nejlepší původní českou a slovenskou hru („Variace očistce“ – q.v.). Blok „…a hrob s něhou“ předznamenává hry toho čísla. Zátiší ve Slovanu vítěze radokovské souteže S.d.Ch. provází článek Karla Krále „Akaša (S.d.Ch a Literární umění exhumace)“ a rozhovor „Po pás v hrobě“ a Sračku Itala Cristiana Ceresoliho rozhovor „Masky a totalita“. V Comedy Mixu přinášíme pokračování výběru z kabaretu Požár v bordelu Michała Walczaka a další díl komiksu Lucie Lomové Na odstřel nese název Na lov!.

Jezdec Nebeský Jan Nebeský patří více jak dvacet pět let mezi nejzajímavější české režiséry. Stále vyniká mimořádnou jevištní obrazivostí a smyslem pro absurdní zkratku a metaforu budovanou často zdánlivě „mimo text“. Sám je také často autorem scénografie a se svou stálou spolupanovnicí, kostymérkou Janou Prekovou, dává inscenacím výrazně stylizovaný ráz. Soubor statí v tomto čísle představuje všechny polohy jeho tvorby.
Marie Zdeňková píše v článku „Tlustou čarou a v křiklavých barvách“ o inscenaci Eyolfek v Divadle v Dlouhé. Ibsen je Nebeského oblíbený autor a k inscenacím jeho textů přistupuje sice tradičně razantně, v zásadě ale s pokorou. Oproti jiným si nebere jeho texty jen jako inscenační předlohu, se kterou dále manipuluje, ale snaží se pomocí výtvarných symbolů a stylizovaného (groteskního i expresivního) herectví postihnout klíčové motivy a témata díla a znovu je jevištně zpřítomnit, nikoli však jednoduše aktualizovat.
Zatímco oblíbeným klasickým autorů se Nebeský vlastně podřizuje (aniž by popřel sebe sama), zcela jinak se projevuje v inscenacích, na kterých se autorsky podílí, nebo které vznikají podle textů napsaných přímo pro něj (častým autorem je Egon Tobiáš). Zde se stává svrchovaným pánem a pouští uzdu svou fantazii. Výsledek bývá různorodý: někdy vzniknou inscenace vynikající sledem podivných nápadů a specifickou atmosférou a stylem a jindy působí do sebe uzavřeně a neproniknutelně, jako by byly určeny jen úzkému kroužku fanoušků či snad jen tvůrcům samotných. To je i případ inscenace Divadla Na zábradlí Denně (poníci slabosti), kryptické parodie televizních detektivek, a Příliš tichý nos, site-specific projektu na pomezí divadla a výtvarné performance připraveného v produkci Pražského quadriennale ve vybydleném domě v ulici Nekázanka. V článku „Trhliny v krajině bezpečí“ o nich píše Jana Bohutínská.
O Nebeského inscenacích, v nichž hraje významnou roli hudba, píše Vladimír Mikulka v dvojrecenzi „Od architektury k sonetům“. Jde jednak o Divadlo Gočár v Divadle Komedie, svérázný portrét tří prvorepublikových architektů (trojici Gočár, Plečnik, Janák doplňuje ještě alegorická postava republiky zvaná prostě ČSR) ve kterém Nebeský navázal na spolupráci se skladatelem a libretistou Milošem Orsoněm Štědroněm na šest let staré inscenaci Kabaret Ivan Blatný. Podle Mikulky jde o inscenaci velice povedenou, ve které se Štědroňovy „poťouchlé“ texty i skladby dobře pojí s neméně hravou a vykloubenou Nebeského režií. Ke Kabaret Shakespeare, vycházejícímu ze Sonetů a uváděnému v alternativním prostoru Roxy/NoD, napsal hudbu jazzman Emil Vilkický. Výsledek již není tak přesvědčivý. Především pro to, že je z rodu těch inscenací, kterými se baví především Nebeský a jeho spolupracovníci.

Ceny Alfréda Radoka za nejlepší původní českou a slovenskou hru Tuto anonymní soutěž vyhlašuje každoročně Nadační fond Alfréda Radoka. Letos se jí zúčastnilo celkem 59 textů, z nichž šestičlenná porota vybrala 9 finalistů. Ve svém článku „Variace očistce“ je komentuje člen poroty Jakub Škorpil a postrádá v textech formální i tematickou originalitu a osobitost. Vítězem soutěže se stal S.d.Ch. s textem Zátiší ve Slovanu, bernhardovsko-handkeovským monologem „spílajícím“ (nejen) současnému českému divadlu. (Text i rozhovor s autorem, který měl ve finále i hru Apokalypsa v Praze, otiskujeme v čísle.) Porotu zaujal nejen tématem, ale i originálním stylizovaným jazykem a stylem. Druhé místo patří Psoriáze slovenského autora Vladimíra Morese, řemeslně výjimečně zvládnutému „stylistickému cvičení“ s prvky absurdity a dadaismu. Na třetím místě pak skončil Tomáš Vůjtek s textem Slyšení, který stylově navazuje na autorovu úspěšnou hru S nadějí, i bez ní, představující životní osudy Josefy Slánské, manželky prominentního komunisty Rudolfa Slánského popraveného svými soudruhy v politickém procesu. Tentokrát Vůjtek zpracoval formou jakési zpovědi „život a dílo“ Adolfa Eichmanna. Podle Jakuba Škorpila však již jde jen o opakování známého modelu a Vůjtek tak v zásadě vykrádá sám sebe. Zvláštní cenu Českého rozhlasu 3 Vltava dostal letos Petr Michálek za text Domeček.