DĚKUJEME
summary 4/2013
Další pokračování cyklu „Skeptici a podvraceči“ nese název Umění politiky a Miroslav Petříček v něm komentuje ukázky z Politických úvah o konání státu Gabriela Naudého. Politické téma má i první z článků v bloku „Instrukcje snu“ – Pravicové levicové divadlo Romana Pawłowského, který se na základě inscenace dua Demirski-Strzępka Dario Fo poslal instrukce zamýšlí nad autenticitou levicového divadla v Polsku. Blok pokračuje recenzí inscenace Krystiana Lupy Město snu od Pawla Sztarbowského („Falešný palimpsest“). V bloku „János Béla Kornél Gábor Réka“ se Jakub Škorpil věnuje letošní Hungarian Showcase („Vzorky alternativy“) a Vladimír Mikulka inscenaci Katona Jószef Színház Musik, Musikk, Musique („Nostalgická vzpomínka na svět, jaký nebyl“). V bloku „Rimini Nedivadlo“, píše Martin Sládeček o „zážitkových“ produkcích Rimini Ptotokoll Remote Berlin a 10 Aktenkilometer Dresden („Z divadla za zážitkem“), což doplňuje rozhovorem s dramaturgem Sebastianem Brüngerem („Někdy stačí malá jiskra“). V německé jazykové oblasti zůstává i následující blok „Schauspielburgenesmble“, kde Barbora Schnelle recenzuje inscenace podle textů Friederike Meyröcker a Elfriede Jelinek („Dvě Rakušanky na Theatertreffen“), Dominika Široká píše o inscenaci hry Ewalda Palmetshofera zbojníci.vinné pohlaví v Burgtheateru („Na stope novému Bernhardovi“) a Vojtěch Varyš („Hrdinové...“) referuje o nových inscenacích režisérů Dušana Pařízka (Vilém Tell), Alvise Hermanise (Příběh Kašpara Hausera), Thomase Ostermeiera (Nepřítel lidu), Roberta Wilsona (Peter Pan) a Franka Castorfa (Duel). Další tři bloky se věnují českému dramatu. „Úpadek laureátů“ začíná esejem Mervina J. Minkyho „Konce a začátky divadel“ a pokračuje reflexemi inscenací vítězných textů z radokovské dramatické soutěže: letošního Zátiší ve Slovanu (S.d.Ch.: „Květnová premiéra hry Bouře…“) a loňské Vladimirovy děvky (Švejda: „Divná doba“). Další blok patří dramatičce Lence Lagronové (all q.v.) a kromě eseje Terezy Marečkové („Radikální intimita Lenky Lagronové“) obsahuje recenze inscenací Z prachu hvězd (Kerbr: „Jsme, či nejsme sami?“) a Čupakabra (Zahálka: „Lovecké scény ze Západního Kladska“). Blok „A pijáků“ (all q.v.) předznamenává hru tohoto čísla, kterou je Dabing Street Petra Zelenky a přináší kromě recenze jejího uvedení v Dejvickém divadle (Král: „Na ex!“) i rozhovor s autorem nazvaný „Do kytek a s chlastem“. V bloku „Comedy Mix… i komiks“ najdou čtenáři ukázky z vystoupení League of Gentlemen v Drury Lane, tradiční „kaleidoskop“ i recenzi Višňového sadu v režii Jana Friče (Urbanová: „Sbohem, staré Zábradlí!“). Abychom napravili chybu z minulého čísla, otiskujeme tentokrát dva díly komiksu Lucie Lomové Na odstřel: devátý „Na lov!“ a desátý „Schůze“.
úpadek samotářů… Tereza Marečková se v článku „Radikální intimita Lenky Lagronové“ věnuje především autorčiným hrám Pláč, Křídlo a Z prachu hvězd, které považuje za završení linie Lagronové tvorby, jíž označuje za intimní a autobiograficky laděnou. Všímá si podobných formálních prvků (rozpadající se řeč postav i struktura textů) i opakujících a vracejících se motivů (vztah k rodičům, zejména matce; samota; víra; sny). Marečková přitom ukazuje, jak se tyto charakteristické znaky Lagronové her ve sledovaných textech proměňují, jak místo dřívější emocionální vypjatosti a formálních experimentů nastupuje smíření, snaha o porozumění a (snad i) odpuštění. Ve své recenzi na uvedení Z prachu hvězd v režii Štěpána Pácla v Národním divadle oceňuje Jan Kerbr solidní herecké výkony, domnívá se však, že režisér příliš sází na pečlivou výstavbu jednotlivých scén a méně se stará o atmosféru inscenace, která tak v důsledku působí rozdrobeně a postrádá emoční náboj. Čupakabra, nejnovější text Lenky Lagronové, který se společností Masopust uvedl opět Štěpán Pácl, je adaptací knihy Olgy Tokarczukové Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Předloha je „zvláštní detektivka“, ovšem Lagronová ve své adaptací tento prvek tlumí a více se soustředí na motiv svébytného mučednictví hlavní hrdinky. Vrací se i tradiční Lagronové témata jako je víra (a fanatismus), samotářství a vydělení ze společnosti. Již v adaptaci, a ještě výrazněji v inscenaci, je přitom až překvapivě mnoho komických až groteskních prvků.
úpadek pijáků Dabing Street je poslední hra Petra Zelenky, nejpřekládanějšího českého dramatika a uznávaného filmaře. Úvodní článek Karla Krále názvem „Na ex!“ odkazuje k pijáckému přípitku i k exitu. „Ve dvou věcech jsou Češi skutečně dobří, v pití alkoholu a dabingu.“ – tak zní motto Zelenkovy autorské inscenace v Dejvickém divadle. Oba tyto talenty autor spojuje v příběhu, který by mohl mít ráz tragédie severského typu, kdyby autor – též typicky česky – neinklinoval k legraci. Úpadek jednoho dabingového studia a jednoho pijáka předvádí jako komedii, která vyústí v tragédii. Říká, že zobrazuje konec 90. let, konec iluzí a optimismu. Nečiní tak ovšem postupy symbolické hry, ale formou řekněme psychologicky věrohodného sitcomu. Ukazuje moderátora a prognostika, slavnou osobu, která je napřed zosobněním úspěchu, neboť šíří pocit, že splnění snů je na dosah. Jenže se ukáže, že naopak všechno ničí. Jeho pád vytváří vír, který stahuje ostatní. Silou inscenace, kterou čeká obnovená premiéra, je, že udrží balanc mezi komedií a tragédie, mezi nadsázkou a naturalistickou věrností. V tomto směru je zvlášť obdivuhodný výkon Martina Myšičky v hlavní roli. Textu hry předchází rozhovor s Petrem Zelenkou („Do kytek a s chlastem“), jenž zde mimo jiné říká: „Jedním z úkolů divadla je demytizovat současnou tak zvanou ekonomickou krizi a zasadit ji do širšího kontextu všeobecné krize systému /…/ Tato krize nemá ekonomické řešení, ale umělecká řešení možná má.“
