DĚKUJEME
summary 5/2013
Cyklus Miroslava Petříčka „Skeptici a podvraceči“ pokračuje dalším dílem nazvaným „Moralisté, kteří nemoralizují“ a doplněným výběrem z díla, které Jean de La Bruyère nazval „Charaktery – o společnosti a o konverzaci“. Českému divadlu se věnuje blok „Here Are Czechs“, kde Jan Kerbr píše o divadle Cabaret Calembour („Hrající si spolužáci“), Michal Zahálka přináší „úvahy z cest za regionálním divadlem“ („Kde žijí lvi“), Nartin Švejda recenzuje poslední premiéru v Divadle v Dlouhé („Slečna Jairová: návraty a opakování Hany Burešové“) a Pavlína Pacáková v článku „Jak na Havla“ se věnuje Žebrácké opeře režiséra Daniela Špinara v Klicperově divadle v Hradci Králové a Zahradní slavnosti uvedené Dušanem D. Pařízkem v Národním divadle. V bloku „A na Moravě Burani“ mapuje Vladimír Mikulka poslední dvě sezony brněnského Buranteatru („Divadlo, které se nebojí být obyčejné“) a v následujícím „Slovenské Rusko“ píše Martina Ulmanová o ruské dramaturgii na Slovensku („Syndrom bílých břízek“). Celý blok „Svět ve Vídni“ se vrací k letošním Wiener Festwochen. Soňa Šimková zde píše o inscenacích Koncept tváře, která hledí na Syna božího („Romeo Castellucci a epifánia“), Celé nebe nad zemí: syndróm Wendy („Liddell performuje Petra Pana“)a Tartuffe („Bondyho rakúsky pokrytec“), Michaela Mojžišová o Written on Skin („Autonarácia by Benjamin, Crimp & Nagano“) a Il Trovatore („Komiks pánov Wellbera a Stölzla“), Marek Lollok referuje o inscenaci Playing Cards 1: Spades („Lepage a bojovníci na poušti“) a Jana Machalická o Poslední dny. Předvečer. („Marthaler v Parlamentu“). Také následující blok je festivalový: o poznańském festivalu Malta píší Vladimír Mikulka („O lidech a strojích“ – o inscenacích Romea Castellucciho, Marty Gornické a Geumhyong Jeong) s Táňou Švehlovou („Needcompany: příběh nekončí“). Jana Návratová („Bomby, trochu nevybuchlé“) píše o inscenacích 32 rue Vandenbranden skupiny Peeping Tom a DASH Akrama Khana, které byly k vidění na letošním Tanci Praha. Blok „Great Drama“ obsahuje esej Angely Marley „Bezešvé trubky“ a článek Alekse Sierze „Caryl Churchill“, uvádějící její hru Láska a informace. Comedy Mix tentokrát představuje komika Louise C.K. (nabízí ukázku z jeho show Bože můj) a komiks Lucie Lomové pokračuje 11. dílem nazvaným Rukojmí.
Buranteatr vznikl v Brně jako generační divadlo složené z absolventů JAMU a postupně se vypracoval na uznávaný soubor, vyznávající tradiční činoherní divadelní poetiku – což je přístup u mladých českých divadel spíše výjimečný. Buranteatr hledá vzor v anglosaském přístupu k divadlu, dává přednost inscenování pravidelných divadelních textů, programově respektuje dramatika a vyhýbá se tzv. „režisérskému“ divadlu. Výraznou osobností souboru je vedle dramaturga Jana Šotkovského a uměleckého šéfa Zetela především herec Michal Isteník, jenž byl v roce 2012 v anketě o cenu Alfréda Radoka oceněn jako „talent roku“. Článek se věnuje pěti klíčovým inscenacím v sezonách 2011/12 a 2012/13. Amazonii (Michal Wałczak) a Vyhnance (James Joyce) režíroval Michal Tyc, jenž se od podzimu 2013 stává novým uměleckým šéfem Buranteatru, jako záměrně strohé herecké divadlo. V komediálně laděné Amazonii je klíčovou otázkou, do jaké míry si mohou divadelníci a obecněji umělci udržet nezávislost a zdravý rozum v situaci, kdy jsou z jedné strany lákáni finančně výhodným angažmá v umělecky nicotné komerční tvorbě a ze strany druhé k velkohubým, přitom ale zcela zplanělým „alternativním“ projektům. Vyhnanci jsou výrazně komorní inscenací, která se zbavuje původní ibsenovské rétoriky a velmi soustředěně se zabývá otázkou mezí lidské svobody a nutností respektovat ve vzájemných vztazích určité konvence. Vypjaté komediální herecké divadlo naopak nabízí Mametův Listopad, pojatý jako téměř feyedauovská fraška z nejvyššího patra světové politiky. Pán s Kaméliemi je hravá variace slavného románu Alexandra Dumase ml. Ústřední postavou se stává rozervaný milenec Duval a inscenátoři ironicky porovnávají romanticky melodramatické Dumasovo pojetí s moderní věcností a nedůvěrou k okázalým citovým hnutím. Klíčovou figurou je Michal Isteník v titulní roli, stejně jako Dziadech – dosud vůbec nejambicióznější inscenaci Buranteatru. Zetel a Šotkovský si z Mickiewiczova opusu vybrali část, pojednávající o slavnosti dziady a na příběhu zemřelého milence Gustava konfrontují důstojnost smrti v tradiční společnosti s její současnou zbanalizovanou podobu. Inscenace je přitom pojatá jako hudební melodram a dění na scéně doprovází dvanáctičlenný orchestr, umístěný přímo v hledišti.
Slovenské Rusko V obsáhlé studii „Syndrom bílých břízek“ píše Martina Ulmanová o inscenacích klasických děl ruské literatury, které se hrály v sezoně 2012/2013 na jevištích slovenských profesionálních divadel. Přináší popis a hodnocení třinácti inscenací z divadel od Prešova po Bratislavu; jsou mezi nimi jak divadelní hry, tak dramatizace románů. Z inscenovaných autorů početně vede Dostojevskij, který jakoby měl v loňské sezoně na Slovensku malý festival: Hrál se Idiot, Karamazovi, Zločin a trest i Věčný manžel. Ostatní zastoupení jsou Puškin, Gogol, Ostrovskij, Čechov, Turgeněv a Gorkij. Kromě recenzentských charakteristik jednotlivých inscenací se autorka snaží propojovat a porovnávat je prostřednictvím jejich společných rysů – například přístupu divadelníků k adaptacím Dostojevského próz. Nejvíce ji však zajímá, jak jednotlivé inscenační týmy pracovaly s naší ustálenou představou „ruskosti“ – všímá si rekvizit typu ikon a samovarů, zpěvu ruských romancí, ale i složitějších inscenačních postupů, které někdy sentimentálně, jindy se snahou o odstup či ironii vykreslují „širokou ruskou duši“. Snaží se respektovat oba přístupy a hodnotit inscenace jako estetické celky, a tak přijímá i díla, která v „klasické ruskosti“ našla jisté zalíbení (Sprušanského Vassa, Brutovského Výnosné miesto). Nejvíce však nakonec vyzdvihuje inscenaci, která programově ruská klišé popírá a paroduje: Drábkova verze Racka ve Slovenském národní divadle je podle ní „inscenace intelektuálně provokativní, zábavná i mimořádně dojímavá, to vše podpořené excelentním herectvím.“ Důvod, že se i přes výjimečné kvality a inscenační odvahu nestala divácky úspěšnou, vidí Ulmanová v tom, že „tato inscenace v rozrušení politury ruskosti dosáhla vrcholu. Nezní v ní ruština, neburácí pravoslavný chorál, nejsou tu ikony ani samovar, bodře otravní pijáci vodky nepřednášejí svá životní moudra. Odolala i pokušení využít v ironickém komentáři velikášství a jisté bytostné komediantství ruské povahy, se kterou si pohrává například jinak velmi nezávislý Krobotův přepis Dostojevského Idiota v bratislavské Astorce: «Čím viac ma zbiješ, tým viac sa zblížime – to je ruské príslovie, však? Vyskúšame, či platí…»“.
