SAD 3/2014

summary 3/2014

Číslo zahajuje esej „Záhada zločinu, tajemství vraždy“, kterou Miroslav Petříček provází další výňatek z díla Luca Boltanskiho, tentokrát s názvem „Skandál zločinu“. Blok „Záře z Kladna“ obsahuje rozsáhlý rozhovor s Danielem Přibylem, dramaturgem a uměleckým šéfem Městského divadla Kladno („Dělat dramaturga na Vinohradech musí být úžasné“) a recenzi Michala Zahálky na tamní inscenaci Ibsenových Přízraků („Kde krvácejí zdi“). V bloku „I povyk bohyň“ recenzuje Kateřina Veselovská Mnoho povyku pro nic, který v Divadle v Dlouhé režírovala Hana Burešová a Marel Lollok píše o adaptaci knihy Žítkovské bohyně, kterou pro Městské divadlo Zlín připravil Dodo Gombár („Divadelní Žítková - svědek jedné tragedie“). Formálně netradičnímu divadlu se věnuje blok „Normy se zmatky“, kde Radka Kunderová píše o Lucii Repašské a Divadle D’Epog („Hledání nové divadelnosti“), Dominika Široká představuje divadelní rekonstrukce Milo Raua („Ceauşescu a ďalšie procesy Milo Raua“) a Lukáš Brychta projekt The Drowned Man skupiny Punchdrunk („Londýnská imerze“). V bloku „Balanc imaginace“ píše Vladimír Mikulka o novocirkusových inscenacích Cru dua Fet a Mà a #File_Tone souboru Subliminati corporation („Řekneme vám to obrazem“) a Jana Návratová o představení Imagine toi  mima Juliena Cottereau („Představte si“). V bloku „Hrdinky“ recenzuje Michalela Mojžižová inscenace Janáčkovy Jenůfy v Opernhaus Zürich a Oper Graz, Rudo Leška píše o Millerově Bohémě v Opera National de Paris a Konwitchneho režii téhož titulu ve Slovenském národném divadle („Dve divadelné legendy“) a Dana Silbiger-Sliuková o adaptaci Jany Eyrové v Bristol Old Vic („Starý príbeh plný novej vášně“). Blok „Vraždení...“ obsahuje recenzi Karla Krále („Amadeus Moc Art“) na mozartovsky projekt Divadla Husa na provázku: Morávkovu inscenaci Shafferova Amadea a Uhdeho a Štědroňův apokryf Moc Art, a  rozhovor s Terrencem Crowhillem nazvaný „Kryptický svět“. Blok „...a dramatičtí Radoci“ přináší výsledky každoroční soutěže o nejlepší původní českou a slovenskou hru a článek Jakuba Škorpila „Cesta tam a zase (a zase a zase) zpátky“ ve které srovnává styl a poetiku vítěze zmíněné soutěže vystupujícího pod pseudonymem S.d.Ch. a držitele ceny za nejlepší novou uvedenou českou hru v roce 2013 Milana Šotka. Vítěznou hru S.d.Ch. nazvanou Duchovní smrt v Benátkách otiskujeme, stejně jako Uhdeho text Moc Art aneb Všeho moc škodí. V dalším pokračování Comedy Mixu představuje Martin Švěhlík komika Antonio Albanese a třetí díl komiksu Hynka Dřízhala a Petra Vodičky Morcec & Hádry nese název Zlobivé prasátko.

Cena Alfréda Radoka za nejlepší původní českou a slovenskou hru Tuto anonymní soutěž vyhlašuje každoročně Nadační fond Cen Alfréda Radoka spolu s agenturou Aura-Pont a letos se jí zúčastnilo 66 textů. Vítězem se stejně jako v minulém ročníku stal Miloslav Vojtíšek (pseudonym S.d.Ch.) s textem Duchovní smrt v Benátkách, druhé místo obsadil Peter Pavlac se hrou Einsteinova žena a třetí Zdeněk Palusga s Taxisem. Zvláštní cenu českého rozhlasu obdržel Jiří Suchý z Tábora za hru Řečiště.
Jakub Škorpil ve svém článku „Cesta tam a zase (a zase a zase) zpátky“ srovnává styl a poetiku S.d.Ch. a Milana Šotka, autora textu Plejtvák, který v kritické anketě o Cenu Alfréda Radoka zvítězil v kategorii Nejlepší poprvé uvedená česká hra. Všímá si přitom, že ačkoli oba píší komedie a oba pracují především s jazykovou hrou, odkazy, citacemi a variacemi, liší se zásadně ve výchozím autorském gestu. S.d.Ch. staví především na dlouhých monolozích, ironických tirádách, které mají formu asociativně se rozvíjejícího proudu řeči. Styl jeho textů (stejně jako jeho výtvarných prací) je výrazně kolážovitý, využívá známých obrazů a tradičních rámců, ale spojuje je nekauzálně, divoce až anarchisticky. Je podstatným způsobem hravý, přičemž na diváka/čtenáře klade poměrně vysoké nároky, za což se mu odměňuje dobrodružnou fantaskní atmosférou – „jízdou“, kde je každá další zatáčka riskantní a překvapivá.
Milan Šotek, obdivovatel českých předválečných literárních kabaretů a principál Cabaretu Calembour, pokusu o jejich novodobou variantu, se známý především zálibou v poetizujících slovních hříčkách (nejčastěji kalamburech). Své skeče a kratší texty jimi doslova zaplavuje, čímž je v důsledku tříští, protože jde o uzavřené a pointované segmenty, které neumožňují rozvíjení a lze je pouze vršit. Jakkoli autor článku Šotkovi neupírá schopnost napsat velmi zručný gag či okouzlující hříčku, vytýká mu, že je tímto svým talentem okouzlen natolik, že v touze blýsknout se nedbá o míru. Šotkovu tvorbu také charakterizuje jako v mnohém opatrnou „hru na jistotu“, která vychází divákovi vstříc a snaží se u něj za každou cenu uspět.

Divadlo D‘EPOG Radka Kunderová představuje v článku Hledání nové divadelnosti tvorbu brněnského Divadla D’EPOG, inscenace pod kterými je podepsána Lucia Repašská. Mladá slovenská režisérka usiluje o emancipaci diváka a zdůrazňuje laboratorní charakter své práce. Významnou roli hraje experimentování s prostorem. To určuje už první inscenaci Heteronym Nin (2010). Odehrává se v galerii, kde herečka „ztělesňuje“ jako exponát spisovatelku Anaïs Nin, ženu, které život splýval s uměním. Následující projekt Di_sein (2011) se konal v továrně určené k demolici. Rej aktérů a odkazů kontrastoval s textovou složkou, fraškou Petra Mašky Titus dvakrát korunovaný. Autor v ní prolíná osudy chudých českých herců s „celebritami“ – unaveným Casanovou a Mozartem. Zahrada Crim (2011) vychází z poválečné atmosféry v Německu a Československu, když kombinuje texty Heinricha Bölla a Jana Zahradníčka. Místem zvoleným pro inscenaci se stal chátrající kostel. Aktéři v rolích manželů byli natěsnáni v ohrádce z lepenkové krabice. Dějištěm následujícího projektu Ninivea (2012) je socialistická budova městského bazénu: tématem jsou „očista, intimita a tabu“. Režisérka umísťuje šestici herců spolu s pár desítkami diváků na rozlehlou tribunu. Herci balancují na plastových sedadlech. V replikách zaznívají útržky příběhu Jonáše i motiv krysařské legendy. Následující projekt 121 (2013) se odehrává v industriální prázdnotě secesního nádražního skladiště. Inscenace má blízko k performanci, jejíž klišé (nahotu, sex, narušování tabu) také s humorem tematizuje. Zatím poslední projekt nazvaný ∞ vulgo Ležatá osmička (2014) byl umístěn do industriální haly bývalé továrny, nyní galerie. Mezi panely s groteskními obrazy německého figuralisty Christiana Macketanze je posazena malá tribuna a před ní scéna, která v daném kontextu vypadá jako instalace-exponát. Tématem pohybových akcí je cykličnost vztahu rodiče a dítěte.