SAD 4/2014

summary 4/14
Další ukázku z eseje Luca Boltanskiho „Záhady a spiknutí“ provází jeho překladatel Miroslav Petříček článkem „Dobře zdůvodněný stihomam“. Následující blok obsahuje rozhovor s Janem Horákem, dramaturgem a uměleckým ředitelem Studia Hrdinů („Můj zájem o divadlo nevznikl z divadla samého“) a článek Jakuba Škorpila „Hrdinští Hrdinové“. Sezonní shrnutí přináší další dvojice článků: Josef Rubeš píše o inscenacích Jiřího Havelky Regulace intimity, Korekce a Šílenství („Rozcvičit zlehka imaginaci“) a Michal Zahálka o inscenacích absolventských ročníků Katedry činoherního divadla a Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU v Divadle DISK („Divadlo šťastné generace“). Inscenace věnované výročí vypuknutí 1. světové války rámují blok „Válka(Domov)Válka“, kde Karel Král píše o 1914 Roberta Wilsona v pražském Národním divadle („První prohraná světová“) a Petr Štědroň o inscenacích Stesk po domově a zločin Christopha Marthalera a FRONT Luka Percevala uvedených v Thalia Theater a Deutsches Schauspielhaus Hamburk („Stesk po domově a Fronta v Hamburku“). V bloku věnovaném tanci píše Jan Návratová o „choreografické opeře“ Sashy Waltz Dido a Aeneas („Dido a Aeneas Reloaded“), Petra Dotlačilová o projektu baletu Národního divadla Praha Česká baletní symfonie II („Balet ND se vrací k české hudbě“) a Marie Zdeňková o „pomezní“ performanci souboru Handa Gote research & development,  variaci Svěcení jara („Čekání na jaro“). V bloku „pohlednic“ z Wiener Festwochen píše Michaela Mojžišová o operách Orfeo ed Eurydice („Mýtus podľa Romea Castellucciho“), Così fan tutte („Hanekeho laboratórium citov“) a Bluthaus („Mussbachov Hass“), Milo Juráni recenzuje inscenaci Ten Thousand Tigers („Multimediálna Malajzia Ho Tzu Nyena“), Martina Ulmanová Stavanger – Pulp People („S Bogomolovem do Norska a zpět“) a Soňa Šimková reaguje na recenzi Michaely Mojžišové („Castellucci kongeniálny“). Blok „Smrt a vzdor“ přináší článek dramatika a porotce slovenské soutěže o nejlepší novou hru Nová Dráma Viliama Klimáčka („Vyrobené na Slovensku“), krátkou esej Blixe Unruha „Šílenství kritiky a pravda bláznů“ a rozhovor s dramatikem Wolframem Lotzem („Ve fotbale fandím Čechům“), jehož hry Mamka a Velemarš tiskneme. Comedy Mix tentokrát představuje italského komika Daniele Luttazziho. Další díl komiksu Hynka Dřízhala a Petra Vodičky MORCEC & HÁDRY má název Léto – doba festivalů.

Hrdinští Hrdinové Jakub Škorpil si z uplynulé sezony pražského Studia Hrdinů vybírá inscenace biografické. Prvními byly Mileniny recepty Simony Petrů a Kamily Polívkové, v nichž vystupují Milena Jesenská, meziválečná spisovatelka a novinářka a jedna z přítelkyň Franze Kafky zabitá Němci v Matthausenu v roce 1944 a její dcera Jana „Honza“ Krejcarová, také spisovatelka a příslušnice poválečného uměleckého undergroundu. Následoval Citový komediant v režii Michala Pěchoučka a Jana Horáka, věnující se osobě Julia Fučíka, komunistického novináře popraveného v roce 1943 v Berlíně, kterého komunistická propaganda změnila v legendu s prvky bezmála svatého martyra. Poslední z recenzovaných inscenací je pak Pomocník Walser Lucie Trmíkové a režiséra Jana Nebeského kombinující adaptaci novelky Gerta Hofmanna Robert Walser vystupuje z Literárního spolku s výběrem z Walserova díla. Na prvních dvou inscenacích oceňuje recenzent kaleidoskopickou strukturu, která jevištní portrét vytváří z historek a momentů na první pohled marginálních, přitom však pro postavy, či pro jejich pověst a legendu typických. Autoři využívají především vlastní díla svých hrdinů, která „koření“ i literaturou druhotnou, případně tematicky související. Vzniká tak plastický obraz, který nemá za cíl stranit a který není autorským výkladem, ale snaží se o maximální objektivitu (byť pochopitelně ovlivněnou autorským výběrem materiálu) a je odrazem často ambivalentního vztahu inscenátorů k objektům jejich zájmu. Inscenace stojí na výkonu herců v „titulních“ rolích, v tomto případě na Ivaně Uhlířové (Milena) a Nadě Kovářové (Krejcarová), respektive Stanislavu Majerovi (Fučík). Výše napsané překvapivě naplatí u Pomocníka Walsera a to i přes to, že Jan Nebeský patří k nejoriginálnějším českým režisérům. Scénář Lucie Trmíkové i Nebeského inscenace se totiž odvíjejí příliš přímočaře: v zásadě sledujeme dvě jen vzdáleně korespondující linie, které jsou navíc vyloženy příliš jednoznačně (nonkonformní umělec versus upjatý měšťák). V důsledku toho působí Walser černobíle, fádně a mechanicky a postrádá náboj a dráždivost ostatních inscenací.

První prohraná světová (vyhnání Roberta Wilsona Národním divadlem) je kritikou inscenace 1914 (divadelní pohlednice z pohnuté doby). Karel Král, který v SADu hodnotil i předchozí Wilsonovy práce v pražském Národním divadle, psal již v souvislosti s uvedením Janáčkova Osudu (2002) o české alergii na cizince, který chce velký honorář, nerozumí nám, opakuje se, používá formu krásnou, ale chladnou a jeho dílo postrádá hlubší smysl. Hlasatelům těchto názorů dává poslední inscenace zdánlivě za pravdu. Wilson tím sice ztrácí nimbus čaroděje, který by mohl se stejným úspěchem inscenovat telefonní seznam, zároveň však 1914 dokazuje, že Wilson není solitér, že potřebuje kvalitní dílo. Dosud v Čechách uváděl národní velikány, Leoše Janáčka a Karla Čapka, tentokrát však coby světový režisér narazil na českou neschopnost. Nejde o aktéry: u těch lze s lítostí pomýšlet na úděl herce, který se může rozkrájet; když není co hrát, je to marné. Základní potíž spočívá v libretu, byť jeho autorka, Marta Ljubková, vycházela ze dvou zásadních reflexí První světové války, z „tragédie“ Poslední chvíle lidstva Karla Krause a z humoristického románu Osudy dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška. V textové koláži z obou děl vybírá letmé ústřižky, které dohromady neskládají děj, ani nenabízejí oblouk od hořké ironie k bolestné, apokalyptické tragice. Libreto zamlžuje i ironický nadhled typický pro obě citovaná díla, neboť hru poetizuje (skladbou s mnoha refrény) a patetizuje (vážností postavy zvané Čas). Této tendenci pak odpovídá nejen nepříliš nápaditá, monotónní, za to však úmorně znějící hudba Aleše Březiny. I Robert Wilson je tomu směru bohužel věrný. Vytváří sice své typické groteskní typy, jejich výstupům však dává lyrický ráz. Matnost textové skrumáže, která postrádá i zřetelné situace, ještě prohlubují nesmyslné změny charakterů – jakoby bylo jedno, která figura co dělá či říká. Výsledkem je, že se inscenace nejvíc podobá produkcím, sestavovaným za komunistického režimu k takovým či onakým výročím. Samo sebou se rozumělo, že budou navenek patetická a uvnitř dutá, uklohněná bez osobního zaujetí. Smutné je, že i v této době mohou mít podobná díla zelenou a že se zrovna 1914 asi bude hrát leckde po světě: je to dílo slavného režiséra a výročí První světové války se slaví všude. Bohužel to taky možná je na dlouho poslední hostování opravdu světového režiséra v Čechách. Na takového je tu teď přichystán bič: inscenace 1914 coby důkaz, že platit drahé cizince nemá cenu.