DĚKUJEME
Summary 5/2014
Článkem „Číhavý pohled spiknutí“ provází v bloku „Vyšetřování a únik“ Miroslav Petříček další vybranou ukázku z díla Luc Boltanskiho nazvanou „Svět, před kterým není úniku“. V sérii rozhovorů s dramaturgy pokračuje Karel Král, který tentokrát vyzpovídal Martina Kukučku a Lukáše Trpišovského, neboli dramaturgicko-režisérský tandem SKUTR („Divadlo, které musí přijít, je dramaturgické“). Rozhovor doplňuje Králův článek „Pataputy (půltucet jednoho tandemu)“. Následují dva bilanční bloky. V prvním („Z levého břehu“) se Martin Švejda věnuje uplynulé sezoně ve Švandově divadle na Smíchově („Na konci čtyřletky“) a v druhém („Inteligentní pop“) hodnotí Vladimír Mikulka nejnovější tvorbu režiséra Daniela Špinara („Mezi miláčkem a hmyzem“) Blok „Revoluce – otevři se“ přináší ukázku z knihy Jamese Marshalla Struktura uměleckých revolucí dnes a recenzi Michala Zahálky na operu Martina Smolky a Jiřího Adámka Sezname, otevři se („…a není ani světlo“). V bloku „a pohyb s rebelanty“ se Jana Návratová vrací k festivalu Tanec Praha 2014 („Jenom tanec nestačí“) a Martin Porubjak referuje o festivalu Neue Stücke aus Europa („Rebelantské divadlo vo Wiesbadene“). Pražskou (v MeetFactory) a vídeňskou (Burgtheater) inscenaci hry Elfriede Jelinek Stíny (Eurydiké říká) recenzuje Zuzana Agustová. Blok „při pádu“ provází hru tohoto čísla, kterou jsou Job Interviews Petra Zelenky a přináší rozhovor s jejím autorem („Skončí to tím, že se z nasrání stane apatie“) a recenzi Vladimíra Mikulky („Z Řípu do Macochy“) na její uvedení v Jihočeském divadle České Budějovice v režii autora. Další italský „Comedy Mix“ představuje tentokrát „jurodivého chasida“ Moni Ovadiu a další díl komiksu MORCEC & HÁDRY se jmenuje Háčkový škrtič.
1 + 1 = SKUTR Tento blok je věnován dramaturgicko-režisérské dvojici SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský). Karel Král v článku „Pataputy (půltucet jednoho tandemu)“ reflektuje šest jejich inscenací, které vytvořili od počátku roku 2013 do konce minulé sezony. Škála je to bohatá žánry i druhy divadla od malých po velká, od spíše experimentálních po zcela komerční: balet (Čarodějův učeň - Národní divadlo), činohra (Sen noci svatojánské - Letní shakespearovské slavnosti a Labutí jezero - Klicperovo divadlo Hradec Králové), muzikál (Mauglí - Kalich), „laterna magika“ kombinující tanec, činohru a filmovou projekci (Human Locomotion - Laterna magika), experimentální kabaret (Nesmírná Show - LaFabrika). Z rejstříku SKUTRU tak chybí jen loutkové divadlo (ne však animace předmětů), opera (i když se zpívá v každé inscenaci) a nový cirkus (byť ani cirkusová čísla nechybí). I když SKUTR není nikde doma, má svůj tým spolupracovníků, mezi něž patří např. Jakub Kopecký, jejich dvorní scénograf. Společně vytvářejí charakteristický, groteskní a současně poetický styl, který s úspěchem adaptují pro různé divadelní druhy. Spojnicí té šestice inscenací je, že převážnou většinu z nich lze označit za pohádku. I o jejich vztahu k pohádkám je rozhovor „Divadlo, které musí přijít, je dramaturgické“. Pohádky pro ně představují archetypy. Obracejí se k nim i proto, že vyžadují divákovu imaginaci. Jsou v tom příbuzné rituálům i poezii, tanci i hudbě. Ve své poetice spojuje SKUTR „melodramaticky“ hudbu, pohyb a slovo. Jsou přesvědčeni o tom, že prvotní v divadle je sdělení, proto věří v budoucnost divadla dramaturgického, a to i když je dnes postavení dramaturga v divadle nejisté.
mezi miláčkem a hmyzem Daniel Špinar (1979) sice patří mezi nesporné talenty českého divadla, má však za sebou i tituly navzdory vnější eleganci poněkud prázdné. V minulé sezoně ovšem přišel se sérií kvalitních a vyrovnaných inscenací, úspěšných nejen divácky, ale také u kritiky a v divadelních anketách. V Městském divadle Kladno nastudoval vlastní adaptaci Maupassantova Miláčka a Adjmiho Marii Antoinettu, v ostravském Divadle Petra Bezruče „single“ komedii D.C. Jacksona Můj romantický příběh, ve Švandově divadle razantně upraveného Hamleta a v Národním divadle alegorii bratří Čapků Ze života hmyzu. Mezi českými režiséry vyniká Špinar především v tom, že umí nenásilně spojit řemeslnou zručnost s moderním inscenačním pojetím i výtvarnou propracovaností, a že neprosazuje sám sebe na úkor herců (není náhodou, že herci z jeho inscenací posbírali loni tolik cen). Není typem tvůrce, který by se primárně soustředil na hledání významů a rozehrávání situací zevnitř, divadlo cítí výtvarně a obvykle směřuje k nastolení základní atmosféry, z níž pak vycházejí jednotlivé obrazy. Pevnou součásti jeho stylu bývá i dávka líbivosti a hraní na efekt: výsledkem jsou inscenace, které by bylo možné označit za „inteligentní moderní pop“. Tituly, o kterých pojednává tento článek, mají důležitého společného jmenovatele: jde vesměs o inscenace středně velkých, umírněně progresívních souborů. Zdá se, že právě Špinarův přístup ukazuje slibnou cestu pro ambiciózní městská divadla, která se chtějí vymanit z „abonentsky“ konzervativního stereotypu, zároveň však nehodlají dráždit usedlejší část publika příliš nestravitelnými výstřednostmi.
