DĚKUJEME
Číslo otevírá další z „konců postmoderny“ Miroslava Petříčka, jehož esej má tentokrát název „Kulturní techniky“ a provází ukázku z díla Alana Kirbyho „Digimodernismus“. Následuje „Úvaha přemýšlivého laika v zrcadle korespondence“ a glosa G.L.Lagrangii „V.U.P. a V.I.P.“. Úvodní blok „Techniky… trolení“ pak uzavírá Jakub Škorpil, který v článku „Polské trolení“ recenzuje dvě polské inscenace, které v květnu hostovaly v Praze: Gałgan režisérky Eweliny Marciniak (Teatr Współczesny) a výraznou úpravu Ibsenova Veřejného nepřítele od Jana Klaty (Nerodowy Teatr Stary). Blok „Solidární… X10“ se celý věnuje Divadlu X10, které sídlí ve Strašnickém divadle. Obsahuje rozhovor s Lenkou Havlíkovou, ředitelkou a dramaturgyní Divadla X10 („Být solidární se Strašnicemi“), a článek Ester Žantovské „Politicky, strašnicky, specificky“ zabývající Divadlem X10 v sezoně 2015-16 (Enigma Emmy Göring, Válka, Zítra mě lásko opět pochovej, Kolaps, Vzlety a pády Valeriána Karouška). V bloku „Režie à la… Nebeský Skutr“ píše Marie Zdeňková o Hedě Gablerové v režii Jana Nebeského („Divá Heda v Dlouhé“) a Karel Král („Práce nešlechtí! A co láska?“) o třech inscenacích režijního dua SKUTR – Vojckovi (DJKT Plzeň), Pěně dní (Klicperovo divadlo Hradec králové) a Příhody lišky Bystroušky (Otáčivé hlediště Český Krumlov). Blok „Berlín… a syndrom humanismu“ sdružuje články o divadle reagujícím na aktuální politické události, zejména pak na tzv. „uprchlickou krizi“. Radka Kunderová v článku „Paměť – identita – migrace… inspirace?“ píše o vybraných inscenacích z festivalu Divadelní svět Brno: Vůjtkově oceňovaném Slyšení, Šuplatech skupiny She She Pop a Mrzutí z Gorki Theater Berlin. Barbora Schnelle („Jak dělat současné divadlo?“) vybírá tři inscenace z letošních Theatertreffen – Ibsenova Nepřítele lidu v úpravě Dietmara Datha a režii Stefana Puchera (Shauspielhaus Zürich), Johna Gabriela Borkmana v úpravě a režii Simona Stonea (Burgthetater Wien) a The Situation Yael Ronen a Gorki Theater – a přidává Ilegální pomocníky autorky Maxi Obexer v režii Yvonne Gronnenberg (Hans Otto Theater Postupim). Dominika Široká v článku „#Refugeeswelcome“ píše především o inscenaci Milo Raua Soustrast. Příběh samopalu (Mitleid. Die Geschichte des Maschinengehehrs - Schaubühne am Lehniner Platz), ale všímá si například i performancí aktivisté skupiny Das Zentrum für politische Schönheit. Vše uzavírá rozhovor s Milo Rauem nazvaný „Nejde o súcit, ale o spoločný boj“. Nejobsáhlejší blok čísla nazvaný „Ve Vídni… teror i naděje“ se vrací k letošním Wiener Festwochen. Martina Ulmanová zde píše o Bogomolovově inscenaci Ideálního manžela („Bogomolovův pozdrav Kremlu“), Pověření Heinera Müllera v režii Toma Kühnela a Jürgena Kuttnera („Müller hraje Müllera“), Castorfově adaptaci Čevenguru Andreje Platonova („Castorfovo šílenství“), Zdánlivém životu Kornéla Mundruczó („Uražení a ponížení…“), Città del Vaticano v režii Falka Richtera („Falk Richter o divném státě divných mužů“) a o inscenaci Naše násilí a vaše násilí Olivera Frljiće („Frljićův teror nevkusem“). Michaela Mojžišová recenzuje operu Pasažérka Mieczysłava Weinberga v režii Anselma Webera („Weber paralyzovaný holokaustom“), Milo Juráni Tři sestry režiséra Timofeje Kuljabina (“Kuljabinovo hľadanie šťastia v znakovej reči“) a Jozef Červenka píše o Beethovenově Fideliovi v režii Achima Freyera („Skepsa i nádej Achima Freyera“). Hrou tohoto čísla je Mlčení bobříků herce a dramatika Tomáše Dianišky, se kterým též přinášíme rozhovor „Všechny emoce si odbudu v divadle“ a jehož kratší text Googling and Fucking je obsahem tradičního Comedy Mixu. Další pokračování komiksu S.d.Ch. „Lekce divadelního sadismu“ má název „Arabic Typesetting“.
Tomáš Dianiška se narodil na Slovensku, ale herectví vystudoval na pražské DAMU. První angažmá dostal v Libereckém Divadle F.X.Šaldy a od sezony 2014-15 je hercem v pražském Divadle pod Palmovkou. Protože, jak sám říká, „se v Liberci nic nedělo a tohle byla zábava“ založil s přáteli (polo)recesistické Divadlo F.X.Kalby, jehož se stal hlavním autorem. Nejznámějším textem z této doby je Googling and Fucking čili „digitální gameska pro generaci YouTube“. V sérii krátkých scénu tu s ironií, černým humorem i nepatrnou dávkou sentimentu zobrazuje svět sociálních sítí, digitalizovaných zážitků a emocí i generační propast mezi mládeží, jež je v „googlingu“ jako doma a jejich rodiči, kteří se do ní mnohdy marně snaží proniknout. Dianiška obdivuje „pointované, hlášek plné sitcomy“ a sám se prohlašuje za recesistu, který si s oblibou dělá „srandu z věcí, které byly původně brány vážně“. Nebojí se přitom značně nekorektního humoru, kdy se může zdát, že mu nic není „svaté“. Inspiraci často hledá v žánrových filmech, jako jsou horory nebo sci-fi, a jeho texty jsou tak plné nejrůznějších popkulturních odkazů. Hra Mlčení bobříků je vystavěna na pravdivé kuriózní historii: sochařka Marie Uchytilová v padesátých letech zvítězila v soutěži o návrh korunové mince. Paradoxem ale bylo, že mladou ženu sázející lípu vyobrazila podle fotografie Bedřišky Synkové, která byla za vedení ilegálního skautského oddílu odsouzena k desítiletému vezení. Uchytilová o tom ovšem nikomu neřekla a tak koruna s portrétem „nepřítele státu“ sloužila až do konce komunistického režimu. Tento příběh slouží Dianiškovi jako hrubá osnova, kterou volně autorsky proměňuje (i přes to se však nevyhnul sporům s pamětníky, kteří jeho hru považovali za zneuctění památky obou žen a skautského hnutí) tak trochu – jak sám uvádí v rozhovoru – ve stylu seriálů South Park či Simpsonovi. Příběh Bedřišky Synkové (ve hře Synové) tak má charakter jakési halucinace, zlého snu a zároveň napínavé „zkoušky Bobříka odvahy“. Své postavy, včetně těch kladných, vykresluje značně karikaturně a zejména představitelé komunistické moci mají v textu charakter odpudivých kreatur a v závěru se z nich dokonce stávají zombie. I přesto ovšem text nepůsobí jako jednoznačná a prvoplánová legrace, ale zachová si velký díl mrazivosti.
