Gulliver na dobrou noc (koprodukční inscenace MDP a Spitfire Company)

Málokdy se dotýkáme dějin tak hmatatelně, jako se tomu dělo zrovna ve dnech uvedení Gulliverových cest v divadle ABC. V pátek před premiérou americký prezident Donald Trump v Bílém domě v přímém přenosu „gaslightoval“ prezidenta Ukrajiny Volodymyra Zelenského. Zatímco jsme na sítích sledovali tuhle politickou tragédii, divadlo ABC se proměnilo v periskop, který umožňuje nahlédnout do jedné úplně obyčejné domácnosti uprostřed krize. I když jsme při pohledu na dění na jevišti měli na mysli především osudy ukrajinských rodin, inscenace, která vznikla v koprodukci Městských divadel pražských a Spitfire Company (ve společné režii Miřenky Čechové a Petra Boháče), se explicitně na Ukrajině neodehrává. Stejně tak by mohla pojednávat o rodině v Gaze nebo v Izraeli. Koneckonců, stále to není tak dávno, kdy se odehrávaly tytéž scény v Londýně, Berlíně, Drážďanech, ve Varšavě, Moskvě, Rotterdamu a dalších městech, která zažila letecké nebo i jiné bombardování.
Prostor univerzální domácnosti ve válce vytváří výprava Lucie Škandíkové a Kateřiny Jirmanové prostřednictvím metaforického použití kartonových krabic. Z kartonu je nábytek, postel, stěny, kelímek na vodu i zubní kartáček.
Při bombovém útoku jsou totiž zdi domů stejně křehké jako kus papíru. Významů ale scéna nabízí víc. Třeba to, že lidé ve válce žijí ve věčném provizoriu, kterému jsme v našich životech naplněných svobodou, mírem a demokracií nejblíž možná tak při stěhování. Teprve když jsme nuceni sbalit vše, co máme, do beden, vzdáleně se blížíme zkušenosti lidí na pochodu nebo lidí žijících na hranici mezi zůstat a odejít. A pak ještě ta drtivá zanedbatelnost osudu jedné rodiny, když se doba láme. Rodina se zdá být tak malá, že ji sbalíte do jedné krabice od bot. Kolik takových krabic je ve skladišti jedné země? Kolik jich může z toho skladiště zmizet, aniž by si toho svět všiml? Je to přeci jen jedna krabice, a takových na světě je.
Snad proto Petr Boháč ve scénáři nastražil na diváky past. Chce je do obyčejných chvilek jedné rodiny vtáhnout a nebojí se přitom sáhnout k citovému vydírání: hru na city rozehrává na pozadí toho, že i ve válečném provizoriu někdo musí večer uspat děti. A ten někdo je navíc otec na vozíčku. Na scéně je tedy táta s asi pětiletým synem v situaci dobře známé všem rodičům; je po sedmé večerní a znavený dospělák si v závěru dne přeje, aby už dítě šlo spát. To se ale chytá příležitosti užít si ještě chvíli tátovu pozornost na max. „Kdo jsi? Jaký dinosaurus? Chceš být silný, chytrý, rychlý a masožravý…! Nebo pomalý, hloupý a pasoucí se na louce?“ Táta chvíli odolává, ale za moment už je z něj stegosaurus, má synka na ramenou a ten mu jako masožravý trodon ojídá hlavu. Táta se unaveně, ale ochotně zapojuje do hry, dokud mu dítě nezačne zakrývat oči. Pak trochu podrážděně zavrčí a zažene Oliho znovu do peřin. Čtení na dobrou noc však neodmítne, a to je rámec, ve kterém se začínají odvíjet úlomky z Gulliverových cest, nebo vlastně „Guliváče“, jak titulního hrdinu Oli familiárně přezdívá.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU