Na blaho Čech myslící panovník i milující člověk (Noc na Karlštějně)

„Zvláště Noc na Karlštejně /…/ si získala širokou oblibu svým úsměvným humorem i tím, že kreslí krále jako moudrého, na blaho Čech myslícího panovníka i jako milujícího člověka.“
Zdeněk Pešat, Dějiny české literatury III, 1961

„My bychom potřebovali, aby se vrátil teď na několik let a měl ty kompetence, aby tu naši zemičku dal do pořádku a realizoval národní investiční plán, který jsem vymyslel.“
Andrej Babiš o Karlu IV., 2020

Tento článek zahajuje cyklus úvah, který se věnuje populární české dramatice dvacátého století (s mírnými přesahy do století devatenáctého i jednadvacátého). Přímou a neskrývanou inspirací k němu byla kniha anglického kritika Alekse Sierze Good Nights Out: A History of Popular British Theatre 1940–2015 (Bloomsbury Publishing 2019). Sierz v ní záměrně vybírá reprezentativní vzorek čistě na základě kritéria komerčního úspěchu – zabývá se pouze původními anglickými hrami (bez žánrového omezení, včetně muzikálů), které v srdci tamějšího divadelního světa, na londýnském West Endu, dosáhly přes tisíc repríz. Výběr z těchto děl pak člení do sedmi podskupin podle témat: válka, zločin, sex, rodina, společenská třída, historie a fantazie. Jeho impulsem je přesvědčení, že hry, které zaznamenaly mimořádný divácký úspěch, jej nezískaly pouze z „čistě uměleckých“ důvodů, ale dokázaly se také napojit na populární (odvozeno od populus – lid), či chcete-li národní imaginaci. Dokázaly najít široce poutavý a atraktivní úhel pohledu na určité téma.
Skeptik by poznamenal: řekly prostě lidem to, co chtěli slyšet. Měl by do určité míry nepochybně pravdu, ale zaprvé je to podmínka nutná, nikoli postačující a zadruhé přijít na to, co lidi chtějí slyšet, nemusí být tak jednoduché, jak to vypadá.
Sierzova myšlenka mi přišla mimořádně nosná. Především v tom, že populární dramatika se často (ne vždy!) ocitá na okraji kritického a interpretačního zájmu. Obzvlášť v Čechách, kde je dělicí čára mezi „uměním“ a „zábavou“ vnímána ještě stále mnohem ostřeji než v angloamerickém světě. Přitom právě z toho, co se stalo v jisté zemi mimořádně oblíbeným, můžeme odečítat cosi jako „snový život“ dané země. Tím, že na něco vytrvale a nadšeně chodíme, vypovídáme chtě nechtě i o touhách, ambicích a traumatech, která jako společnost sdílíme.
Čechy nemají svůj West End a tisícovky repríz v dějinách českého divadla dosáhly zřejmě pouze inscenace Divadla Járy Cimrmana. (Zato máme unikátně rozvinutou kulturu a síť amatérského divadla, z jehož historických preferencí také můžeme leccos vyčíst.) Při vší přiznané inspiraci Sierzovým konceptem jsem tedy usoudil, že nemá smysl usilovat o přesnou nápodobu a hledat nakonec podobně exaktní, „tvrdé“ kritérium. Jde především o možnost nahlédnout tuzemské divadlo analogickou optikou. V cyklu esejů, který právě začíná, tedy půjde prostě o české dramatické texty, které opakovaným a vytrvalým inscenováním napříč desetiletími nebo alespoň mimořádností krátkodobé obliby dokazují, že se jim podařilo vystihnout něco podstatného z ducha doby. Nebo dokonce z ducha společenství, v kterém žijeme. Samozřejmě by dávalo smysl uvažovat i o zahraničních hrách, které si u českého publika získaly trvalou a nadstandardní oblibu (modelový příklad zde je Rostandův Cyrano z Bergeracu), byl by to ovšem už patrně námět na další cyklus, jehož tématem by bylo, co z cizí kulturní imaginace dokáže rezonovat s naší kulturní imaginací.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU