Práce a zábava na jedno použití (vojcek_jednorozměrný člověk od Lachende Bestien)

Na inscenacích Michala Háby vycházejících z kanonických dramat opakovaně oceňuji způsob, jakým interpretuje text. Přesně totiž naplňuje trochu abstraktní poučku, že uvádíme-li v dnešní době Shakespeara nebo Molièra, musíme přesně vědět, proč tak činíme – a odpovědí by nemělo být pouhé alibistické spoléhání se na „klasiku“. Hába téměř vždy ponechává velkou část původního textu, nijak zásadně nepřepisuje, spíše ho v různé míře rozvádí vlastním autorským vkladem, případně písněmi dlouhodobého spolupracovníka Jindřicha Čížka. Jeho dramaturgicko-režijní rozhodnutí ale nejsou ani tak aktualizacemi, jako spíše znovuobjevováním zasunutých, zapomenutých, přehlížených kontextů nebo motivů v dílech, u kterých máme pocit, že už nic neobjeveného nenabízejí. V inscenaci vojcek_jednorozměrný člověk, kterou od ledna minulého roku uvádí soubor Lachende Bestien v Divadle X10, pro mě tato Hábova schopnost dostoupila dosavadního vrcholu.

Hába podle Büchnera Při zpětném čtení Vojcka (v překladu Ludvíka Kundery z roku 1963) jsem byla překvapená, jak velkou část původního textu si Hába ve své inscenační verzi ponechal. Jazyk originálu je totiž z dnešního pohledu dost neobvyklý sám o sobě. Postavy Doktora, Profesora a Hejtmana například Vojckovi onkají, tedy ho oslovují nepřímo třetí osobou jednotného čísla. V inscenační verzi Doktor a Hejtman onkají i onikají, a navíc hlavní postavu oslovují nikoliv „Vojcku“, ale „Vojcek“. Zaznívají třeba věty: „Držej hubu a lížou mi boty, Vojcek.“ nebo „Věděj, Vojcek, byla to bouda.“ Podobně jako v případě inscenace Jako lvi aneb Sestup a vzestup pana B. vycházejí Lachende Bestien ze specifického jazyka, který v tomto případě poskytuje Kunderův překlad, a jen ho dále rozvíjejí v rámci divadelní realizace. V současné době působí oslovování ve třetí osobě (množného i jednotného čísla) nepřirozeně a parodicky. Zároveň určitě není náhoda, že takto často mluvíme na zvířata, třeba když chválíme psa: Tak je hodný! Vojcek se i kvůli tomu v Hábově inscenaci stává pro ostatní postavy podřadným tvorem, který jim nerozumí, není na jejich intelektuální úrovni a se kterým se podle toho také zachází. Vojcek je cvičeným zvířetem v cirkuse, prostitutkou z ulice, laboratorní myší. Vojcek je produkt. V inscenaci totiž zaznívá, že sice žijeme v době humanismu, kde člověk a věc mohou nadále splývat v jedno, už ovšem není třeba kupovat člověka celého, ale jen jeho práci; a nezáleží na tom, jestli jde o práci v kanceláři, v divadle nebo na poli.
Jak je u Háby zvykem, inscenace obsahuje množství popkulturních narážek i přímých citací. Neustále pracující, respektive tancující Vojcek hlasitě odříkává hesla a motivační výkřiky z reklam, sloganů i písní, jako třeba: „Je krásné být sám sebou!“, „Nevaž se, odvaž se!“ nebo „Když nemůžeš, přidej!“ Kromě toho se hojně využívá angličtina i tak zvaná czenglish, tedy fúze češtiny a angličtiny typická pro jazyk internetu: „Úplná dialektika osvícenství, bitch, co?“, „Všechno, všude najednou and repeat!“, z jobovské práce se stává „Job’s job“ a Hejtman s Doktorem varují Vojcka anglickou frází „hold your horses“. Hejtman navíc hned na úvod dělá pro Vojcka a publikum jazykový a překladový rozbor, aby dokázal, že se nebude hrát jenom o Vojckovi. Ten je sice hauptfigur (hlavní postava), ale on je hauptman (hlavní muž). Naráží také na to, že slovo hejtman by obstálo i v angličtině – jako hateman (muž nenávisti) – čímž pádem by Vojcek mohl být třeba loveman (muž lásky). A nakonec herci sem tam využijí archaismů z Kunderova překladu, aby podpořili už tak dost bizarní a eklektický text. Takže když se Tambor chlubí luxusním „fedrpušem“, zopakují ostatní postavy slovo s tázavým výrazem a zcizujícím pohledem do publika.
Stejně jako se Hábovi daří text obohacovat, dokáže třeba jen přeskládáním a „nahuštěním“ předlohy podpořit témata, o která mu v inscenaci jde. Büchner napsal scénu s boudou, v níž se jako v cirkuse demonstrují kuriózní zvířecí dovednosti. Podobně o pár situací dál předvádí Profesor Vojcka. Výstup v boudě se objeví i v Hábově inscenaci, odehraje se ovšem okolo stolu, pod stolem a na stole a děje se, jak na mikrofon ohlašuje Tambor, „ve jménu mnohosti a zahlcenosti moderního subjektu najednou s dalšími scénami tohoto krásného obstarožního fragmentu.“ Jde o syntézu hned několika situací z různých částí Büchnerova textu. Za zvuků opery mluví Doktor o černé kočce, všichni střídavě vykřikují další reklamní a filmové hlášky a přitom všem se odehrává hromadná erotická scéna v podobě jakýchsi živých obrazů. Sexuálním objektem tu ovšem není žena, Marie, ale Vojcek.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU