Ty jsi Petr (Privatizace na Nové scéně)

První setkání tvůrčí dvojice Boris Jedinák a Petr Erbes s „devadesátkami“ se – podle jejich vlastních slov – odehrálo v rámci rozsáhlého projektu Sametová simulace (Psal jsem o něm v článku Národní Listopad, SAD 1/2020.), kdy skupině 8lidí, jíž jsou součástí, připadla část s názvem Federál. V listopadu roku 2019 ve spolupráci s více jak třiceti herci v budově bývalého Federálního shromáždění rekonstruovali celkem šest parlamentních schůzí, které na sklonku roku 1989 de facto ustavily nové pořádky. Byla to tedy jakási (nejen) devadesátá léta ve stadiu zrodu. Už zde samozřejmě platí to, co o svém vztahu k období, jež ani jeden z dvojice pořádně nezažil (Petr Erbes je ročník 1991 a Boris Jedinák 1995.), řekl v rozhovoru s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou otištěném v programu k inscenaci Privatizace Petr Erbes: „…právě v téhle době se nastavily struktury moci, konkrétní rámce, ve kterých dnes žijeme.“ Už tehdy pracovali – ostatně v tradici tvorby 8lidí (O jejich inscenaci PressParadox jsem psal v SADu 3/2019 - Simulace skutečnosti Anny Klimešové) – s dokumentárními materiály (tedy stenozáznamy dotyčných zasedání), které částečně nechávali „prostě“ zaznít a částečně je dointerpretovávali či autorsky komentovali hereckou akcí nebo zapojením výtvarných prvků. Podobně si počínali i o tři roky později v ryze devadesátkové inscenaci Discoland (Psala o ní Barbora Etlíková v SADu 4/2022  - Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.), pod kterou byli v Divadle Na zábradlí podepsání již sami jakožto tvůrčí dvojice. Na podkladu osobních historií spjatých s (neslavně) proslulým diskoklubem Sylvie provozovaným – jak se kulantně říkalo – „kontroverzním“ podnikatelem Ivanem Jonákem ohledávali tentokrát ony citované „rámce“ jaksi zespodu. Sebrali výpovědi bývalých zaměstnanců klubu a lidí s ním spojených a podařilo se jim tak postihnout atmosféru začátku devadesátých let s celou její uvolněností, hravostí, dravostí i rozšířenou tolerancí k výstřelkům v oblasti mravní i zákonné. To vše bez moralizování, s důvěrou, že hodnotící soud si vytvoří diváci sami. Pozoruhodné přitom bylo, jak z mozaiky často velmi atypických osobních historií nevyvstával jen obraz doby, ale i mnohé nejen o stavu současné společnosti a češství jako takovém. (Něco podobného zopakovali na Zábradlí i v loňské – podle mého hrubě nedoceněné – inscenaci Bůh v Las Vegas.)

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU