Operace Mincemeat, loňský laureát Ceny Laurence Oliviera za nejlepší nový anglický muzikál, je nepochybně „success story“. Její stručné shrnutí může znít takto: čtveřice komediantů kolektivně vytvoří typickou „fringe“ produkci, které vládne parodické gesto a viditelná znalost standardní žánrové rutiny. Nevýpravný tvar, jehož prostotu diktují neúprosné provozovací podmínky nezávislého divadla, má premiéru v divadle pro osmdesát diváků (které ovšem má pověst produkčního centra s „čichem“ na potenciální úspěch). Během čtyř let se inscenace (značně přepracovaná) probojuje až na West End, do Fortune Theatre sídlícího hned naproti věhlasné Drury Lane. Tam vstupuje jako vůbec první kus poté, co zde své třicet čtyři let (!) trvající působení ukončila jedna z největších trvalek londýnského komerčního divadelnictví – Mallatrattova Žena v černém. Šňůra Operace Mincemeat byla původně plánována na devět týdnů, v současnosti končí druhý rok uvádění a jelikož se mi i s měsíčním předstihem povedlo sehnat pouze lístek na samý kraj poslední řady na balkoně (ve městě, kde se na většinu westendských muzikálů dají krásná místa běžně koupit ještě v den představení), soudím, že ještě chvíli vydrží. K broadwayské premiéře by mělo dojít letos.
Operace Mincemeat je navíc „success story“ o reálné „success story“. Řečeno v kostce – Mincemeat (tedy mleté maso, i když vzhledem k jejímu záměru by možná lepší překlad zněl „sekaná“) je název úspěšné dezinformační operace provedené britskými výzvědnými službami během druhé světové války. Její podstata spočívala v přesvědčení německého vrchního velení, že spojenecká vojska se chystají zaútočit na Sardinii, nikoli na Sicílii.Jako nástroj dezinformace posloužilo tělo údajného „majora Williama Martina“ s připevněnou brašnou obsahující dokumenty. Němci měli nabýt dojmu, že jim náhodou (vinou Martinovy letecké nehody na moři) padly do rukou tajné materiály, jejichž nález musí před Angličany tajit. Tak se skutečně stalo, „Mincemeat byl spolknut i s navijákem“ (jak znělo autentické hlášení velitelů operace Winstonu Churchillovi) a Němci přesměrovali značnou část svých vojsk na Sardinii a k osvobození Sicílie došlo mnohem rychleji a s menšími ztrátami, než se původně očekávalo.
Příběh se dočkal řady uměleckých zpracování. Prvního už v roce 1950 v thrilleru Duffa Coopera – který byl mimochodem v Churchillově válečné vládě ministrem pro informace – Operace Heartbreak. Jeho asi nejslavnější verzí je relativně pravdivý (relativně vzhledem k nutnosti nedat nahlédnout do „špionážní kuchyně“ příliš) souhrn celé operace, jak ji podal roku 1953 v polemické reakci na Coopera její klíčový muž Ewen Montagu. A to v knize nazvané Muž, který nikdy nebyl, která se roku 1956 dočkala i filmové verze). Už v době uvádění muzikálu Operace Mincemeat, v roce 2022, pak vznikl stejnojmenný film s Colinem Firthem v roli Montagua, který ohlas muzikálu zřejmě synergicky posílil.
Příběh, který Operace Mincemeat zpracovává, má tedy už solidní popkulturní stopu a zároveň jistou nacionální přitažlivost: jde o takřka exemplární demonstraci toho, jak šibalský Angličan napálí nedůvtipné Němce. Tohoto rozměru látky jsou si, zdá se mi, tvůrci dobře vědomi a v zásadě s ním počítají. A při vší sebeironické komediální nadsázce nikdy nezpochybní, že šlo o nesporný úspěch, který může a má být důvodem k vlastenecké hrdosti. Reálný příběh navíc poskytuje jejich bláznivé komedii funkční základ, který se dá rozvíjet do samostatných skečů, ale přitom udržuje základní dějové napětí dané otázkou, zda se skupině špionů jejich „trik na Němce“ vydaří či nikoliv. Ironie a parodie je přítomna v mnoha dílčích momentech, ale jako celek je Operace Mincemeat až nečekaně „státotvorná“.
Pokud půdorys skutečné causy zůstává zachován, hlavní adaptační akcenty jsou dva. (Autoři v rozhovorech opakovaně upozorňují, že se dopustili jen minima fabulace a že spíše vypouštěli faktické údaje, protože publiku přišly příliš nevěrohodné. Na představení se ostatně prodává non-fiction kniha Bena Macintyrea Operation Mincemeat: The True Spy Story That Changed the Course of World War II (2010), což věrohodně svědčí o respektu tvůrců k fakticitě.) Jednak je nám (hlavně na počátku) představen svět britských tajných služeb jako sebestředný pánský klub absolventů elitních škol, kteří se mezi sebou samožerně utvrzují ve svých výjimečných schopnostech. (Králem této přezíravé nadřazenosti je zde již výše zmíněný Ewan Montagu.) Zadruhé se tento svět postupně demaskuje i jako šovinistický, neboť se v nemalé míře opírá o nasazení a kreativitu žen, aby ovšem veškerou slávu, prestiž a vyznamenání shrábli pouze muži, neboť ženy mají především vařit kávu a nerušit. Což zde pocítí zejména mladinká Jean Leslie, která se s idealistickým nadšením a mimořádným zápalem připojí k Montaguovu týmu, ale když dá svému šéfovi najevo, že se s ním nemíní stýkat mimo práci, je záhy bezohledně odeslána právě k přípravě zmíněné kávy.
Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde
Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.
Článek bylo možné odemknout do úterý, 29. dubna 2025.
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU