Na zteč za děti (ústecká Pipi Dlouhá punčocha a šumperský Malý princ)

Počátkem letošního února proběhla tuzemskými médii zpráva, že se Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky pokusí usnést na názoru, že fyzické trestání dětí není úplně dobrou vizitkou, kterou bychom se v Evropě chtěli prezentovat. Nestalo se tak poprvé – a zřejmě ani naposled, neboť ani tentokrát příslušný bod nebyl projednán. Česká republika tak nadále zůstává zemí, v níž jsou fyzické tresty nejen přípustné, ale někteří jsou na tuto legální vymoženost dokonce pyšní, jak ukázaly například výstupy našich politiků a političek v Poslanecké sněmovně.
Dvě regionální scény, ústecké Činoherní studio a Divadlo Šumperk, se tak skvěle trefily do doby. Za společné téma pohádkových próz, které se rozhodly adaptovat, by se dal označit protiklad dětského, fantazijního světa se světem dospělých, kteří svým menším souputníkům a souputnicím tu nerozumějí, tu se je pod nejrůznějšími záminkami snaží vydávat za méněcenné. Notují si třeba v tomhle severočeská Pipi Dlouhá punčocha se severomoravským Malým princem?

všechnu moč pipimaginaci V každodenním diváckém životě snad není ošemetnějšího faktoru, než jakým jsou anotace jednotlivých inscenací na webových stránkách divadel. Krátké internetové shrnutí – ideálně ve spojení s přečtením programu těsně před začátkem představení – mne opakovaně navnadí na určitý zážitek a naplní přehledně konkrétními očekáváními. A pak už se stačí jen usadit do hlediště a žasnout, že v hracím prostoru se odehrává něco, co oficiální webové prezentaci, jemně řečeno, moc neodpovídá.
Záměrně nadsazuji a jedním dechem dodávám, že moc dobře vím, jak těžký a nevděčný úkol je takovou anotaci vypracovat. Musí být hotová docela dlouho před premiérou, tvářit se aspoň trochu konkrétně, ale zase ne moc – a kdo ví, jestli je během některých zkoušení vůbec možné něco smysluplného napsat. Ale dělat se to musí a já, neschopen poučit se z vlastních lichých očekávání, znovu a znovu skáču do té neúmyslně nastražené pasti. (Coby pravidelný divák Činoherního studia Ústí nad Labem jsem takhle naletěl již poněkolikáté, byť ne nutně v negativním slova smyslu. Mým oblíbeným příkladem je Peer Gynt, o němž webové stránky referují s mimořádnou vágností, přesto se vlastně moc netrefují do toho, co se těch 160 minut na jevišti děje. U Pipi Dlouhé punčochy se dozvíme i něco konkrétního, ale i tady se proklamace tvůrčího týmu s jevištním výsledkem poněkud rozcházejí – a je to v tomto konkrétním případě přece jen trochu škoda.)

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU