Proč je najednou tak zoufale nešťastná (Paní Dallowayová na Zábradlí)

„Život není řada symetricky uspořádaných žárovek; život je světelná aureola, poloprůhledný obal, který nás obklopuje od počátku vědomí až do konce,“ píše britská prozaička Virginia Woolfová v roce 1923 v Modern Fiction (Moderní próza), jednom z plejády slavných esejů, v nichž cizeluje teoretické podhoubí pro svou experimentální literární metodu i estetiku. Útlý román Paní Dallowayová vyšel o dva roky později a je pokládán za spisovatelčino přelomové dílo, v němž modernistickou techniku proudu vědomí, snahu postihnout slovy tento „poloprůhledný obal“ a skutečnost, která se skrývá pod povrchem jevů, rozvinula naplno². Eponymní hrdinku sleduje v rámci jediného červnového dne během příprav na večírek. Objektivních záchytných bodů a dějovosti obecně je v románu ovšem minimum, o stěžejních postavách – a o Clarisse Dallowayové, milovnici života a krásy, především – si čtenář dělá obrázek zejména prostřednictvím vnitřních monologů. Subjektivní prožitek nepřetržitého plynutí, prchavých i nezměrně natahovaných okamžiků, asociativní prolínání minulosti s přítomností naráží na neúprosné ubíhání lineárního času (v konečném důsledku vedoucího ke smrti) vyjádřeného mimo jiné odbíjením hodin na londýnském Big Benu. „Mezitím hodiny /…/ kouskovaly a odkrajovaly, dělily a dále dělily ten červnový den, radily poddajnost, podporovaly autoritu a sborem zdůrazňovaly nekonečné výhody schopnosti zůstat nad věcí…“. Linearita a lpění na racionalizaci je tedy pro Woolfovou také vyjádřením jisté necitlivosti vůči životu, formou znásilňování lidské duše.
Jak známo, Virginia Woolfová původně zamýšlela pojmenovat knihu o paní Dallowayové Hodiny, kterýžto titul nakonec využil americký spisovatel Michael Cunningham pro svůj oceňovaný bestseller z roku 1998. V něm se Woolfovou a její hrdinkou inspiruje a ve snaze o prolnutí časových rovin a zachování asociativní autorčiny techniky propojuje tři dějové linie – život Woolfové, příběh ženy v domácnosti v padesátých letech, kterou inspiruje četba Paní Dallowayové, a současnou variaci na děj románu odehrávající se v New Yorku. Knihu dále proslavila oscarová filmová verze z roku 2002 v režii Stephena Daldryho s Nicole Kidman v roli Virginie Woolfové. Přestože výrazně nasvěcuje některá témata obsažená v románu – kupříkladu duševní zdraví či ženskou emancipaci – a k anglistické perle, která Cunninghama inspirovala, připoutala pozornost široké čtenářské veřejnosti, určité křehkosti, prchavosti, zkrátka esenci Paní Dallowayové je snímek na hony vzdálený. Dokonce i asociativní střihy a zpětné záběry, metody filmu vlastní, z nichž modernistická literární estetika čerpala, jsou tu dosti hrubého zrna. Především je však film zatěžkaný doslovností, hysterií a patosem, tedy vším, čemu se Woolfová brání. A čeho se obdivuhodně vyvarovaly i Anna Klimešová a Kateřina Součková ve své divadelní adaptaci Paní Dallowayové v Divadle Na zábradlí.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU