archiv II. > texty622 > Od Guillerma po Pedena (Letní Letná 2022)
Vladimír Mikulka

Od Guillerma po Pedena (Letní Letná 2022)

Jsou otázky, které se vracejí skoro vždy při sledování nějakého novocirkusového představení. Tedy alespoň v případě, že to není podívaná natolik strhující, aby nenechala žádný prostor na mudrování. Co je vlastně na tomto žánru přitažlivé, čím může nový cirkus zaujmout a v čem umí být poněkud otravný? Zní to banálně, ale odpověď se zas tak úplně snadno nenachází.
Samozřejmě, že lákavá je technická zručnost sama o sobě. Pokud se na scéně odehrávají věci, nad kterými zůstává rozum stát, není vlastně už potřeba nic jiného. Viděl jsem řadu skvělých artistických vystoupení v Číně – a jednalo se přesně o tento případ. Občasné pokusy doplnit virtuózní fyzické akce divadelními prvky působí v tomto případě nadbytečně a rušivě, vedle toho podstatného jsou banální a retardující. Jenže to je trochu jiná, tradiční disciplína, která má blíž ke sportu než k divadlu. Novocirkusáci, které si v posledních letech české publikum tak oblíbilo, z podstaty věci potřebují nabídnout cosi navíc. A právě v onom neurčitém „čemsi navíc“ spočívá hlavní půvab i hlavní riziko počínání.
Patrné to bylo na dvojici titulů, které se sice na letošní Letnou dostaly ze zcela odlišných směrů, s kardinálním novocirkusovým problémem jak propojit téma a situace (obé pojaté víceméně divadelním způsobem) s tradičními artistickými čísly se ovšem vyrovnaly velmi podobným způsobem. Španělská Compañía de Circo “eia“ předvedla inscenaci nazvanou Nuye, domácí Losers Cirque Company se vrátili k loňskému titulu Grandiózní (který je jinak k vidění v jejich stálém sídle v Braníku). Španělé sázeli především na tajemno a efektnost, tušené téma zachycovali spíše v abstraktní, záměrně neurčité poloze. „Lúzři“ byli lehkovážnější, navíc místy až nezvykle konkrétní a osobní, protože se přiznaně vyrovnávali se svými vlastními problémy (byť tak činili s ironickou nadsázkou). K těmto dvěma by bylo možné přiřadit také sólovou performanci Through The Truth v Berlíně usazené Američanky Thuly Moon, tu však jen jako odstrašující příklad tanečně-artistické inscenace, která se tak urputně a zdlouhavě snaží navodit dojem jakéhosi všeobjímajícího hlubokomyslna, až se nakonec neuděje skoro nic, co by stálo za to sledovat se skutečným zájmem či dokonce potěšením (ať už z hlediska „divadelního“ či „cirkusového“).

Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde

Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.