archiv II. > texty622 > Hypertextově odkazovat v bílém (Už není třeba dělat vůbec nic v Divadle v Dlouhé)
Barbora Sedláková

Hypertextově odkazovat v bílém (Už není třeba dělat vůbec nic v Divadle v Dlouhé)

 programu k inscenaci Jana Friče Už není třeba dělat vůbec nic, se mimo jiné objevuje následující citát Heidi Hornáčkové: „Z fyziologického hlediska se dá říci, že klasický model divadelního představení přímo vybízí svým charakterem ke spánku. Představení probíhá zpravidla ve večerních hodinách, v nichž jsme zvyklí odpočívat, akce se odehrává v potemnělých prostorách, kde je divák usazen do pohodlné statické polohy v divadelní sedačce. Jeho tělo dostává všechny potřebné impulsy, které u člověka mohou vyvolat automatickou odpověď organismu v podobě spánku. /…/ Zážitek boje těla, jeho aktuálního fyzického a psychického stavu a záměru aktivně plnit úlohu diváka (mít zájem, sledovat děj odehrávajícího se příběhu, intelektuálně se povznést, žít plnou přítomností, atp.), může někdy působit až traumaticky.“ Po zhlédnutí představení se nemohu ubránit myšlence – do jaké míry má tvůrčí tým v úmyslu aktivizovat diváka? Co když se jenom snaží vytvářet natolik neutrální a nevýrazné prostředí, že lze nejen stěží udržet pozornost, ale skutečně hrozí sem tam nějaké to klimbání?
Po scéně ze třech stran ohrazené bílým zábradlím, na němž v zadní části visí záchranný kruh, se pohybuje herecké kvinteto, rovněž oděné v bílém. Každý jednotlivý kostým přitom nějakým způsobem odkazuje k prostředí pláže, bazénu nebo prostě jen teplým krajům – tílka, žabky, klobouky, nohavice mírně vyrolované nad kotníky. Miroslav Zavičár má dokonce místo náušnice rybářskou třpytku.
Zhruba uprostřed jeviště visí téměř přes celou jeho šířku promítací plátno. Marie Poulová sedící na pravé straně scény zády k divákům má před sebou malou kameru a z plátna se na naše hlavy dívá její obličej snímaný v reálném čase. Hereččin příchod, který celé představení zahajuje, působí ovšem spíše jako úvod koncertního vystoupení. Poulová v šedých šatech z lesklé látky zaujímá svou pozici, na několikrát si upravuje šaty tak, aby se lesklý vodopád nikde nemačkal. Vypadá jako pianistka těsně před výkonem, jejíž nahá záda ve vykrojených šatech se skoro nepohnou. Projev ostatních herců se často podobá naučené choreografii plné strnulých gest, Marie Poulová má ten svůj sice značně omezen, přesto je to paradoxně hlavně ona, kdo dodává představení emoční rovinu. Na obraze v nadživotní velikosti lze sledovat i ty nejjemnější mimické záchvěvy – stočený pohled očí, cuknutí v koutcích úst, mírné naklonění hlavy. Občas jsem se přistihla, jak hypnotizuji její portrét a mám pocit, že se pohnul, pak jsem si ale nebyla jistá, jestli to bylo způsobeno frustrací z toho, že se nic neděje a zoufalým hledáním jakéhokoliv záchvěvu, nebo se tvář skutečně hnula. Zpočátku se zdálo, že Poulová zastupuje téměř božskou entitu, která pozoruje ostatní postavy a čas od času na ně reaguje.

Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde

Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.