Väčšinu čas aj tak hovoria o ničom (dvě pražské premiéry SkRATu)

V rozmezí necelých čtrnácti dnů proběhly v říjnu ve Venuši ve Švehlovce dvě pražské premiéry bratislavského souboru SkRAT. První – novější – byla Unavená žiadosť v režii Rastislava Balleka /Pražské představení se konalo v rámci off-programu festivalu 4+4 dny v pohybu./, druhou Skupinová terapia, hra, kterou napsal souboru na tělo Peter Lomnický a režíroval ji Jozef Vlk.
Přestože v prvním případě jde o výsledek pro SkRAT tradiční kolektivní improvizace a v případě druhém o text tzv. pevný, rozdílů je zde v zásadě jen málo. Výchozí scénické aranžmá je dokonce obdobné nejen v obou inscenacích, ale je analogické i k uspořádání jeviště v šest let starých kolektivních Extraktoch a náhradách (hru SAD otiskl v čísle 5/2016, odkud by klidně bylo možné překopírovat celou úvodní poznámku týkající se scény). I tentokrát dominuje centrálně umístěný stůl, na němž stojí lahve s vínem, hrnečky s kávou, petky s vodou a různé pochutiny, jako jsou čokoládové bonbony či křupky. Nad stolem tehdy i dnes visí mikrofony na „šibenicích“, které slouží jako scénické objekty a zároveň pomáhají ne vždy plně technicky trénovaným hercům /Podíl profesionálních herců v souboru SkRAT se s časem mění, ale ze stálých členů je studovaným hercem jen Milan Chalmovský./, aby byli slyšet i při velmi civilním projevu. Stále aktuální je i poznámka, že nasvíceni jsou ti, kteří právě hovoří, ostatní ale neopouštějí jeviště a sledují dění z přítmí, popřípadě na pozadí vykonávají různé mimoběžné a zdánlivě nemotivované akce. V obou novějších inscenacích, a platí to zejména pro Unavenú žiadosť, vstupuje ještě do hry pod stolem umístěný – a tak trochu náhodně spuštěný – kouřostroj; významnou roli má i stínohra na plátně na horizontu. (Což je ovšem efekt, který naplno vynikne jen na záznamu z domácího uvedení inscenace. Ve Venuši ve Švehlovce se ho bohužel nepodařilo reprodukovat.)
Základním stavebním kamenem nejen zde připomínaných projektů SkRATu je hádka. Nikoli vyostřený, neřkuli snad fundovaný či intelektuální spor o něco zásadního, ale obyčejná hádka vlastně o ničem, taková, jakých běžně zažíváme nespočet. V případě Unavenej žádosti by ji bylo možné redukovat na otázku „Kto ťa platí?“, v Skupinovej terapii je situace složitější, ale v zásadě jde o to, jak dál a pod koho vedením pokračovat ve zkoušení inscenace.