420POPLE o patnáct let později

Jaké to je, ohlížet se za patnáctiletou historií? Čekali jste, že to soubor dotáhne takhle daleko?
Václav Kuneš: Nečekali.
Nataša Novotná: Ale ano.
VK: Když jsme začínali, přemýšleli jsme spíš v horizontu dvou, tří let. Mě asi nikdy nenapadlo, že to bude na takhle dlouho.

Prostě jste zkusili, jestli to půjde?
VK: My jsme chtěli, aby to šlo. Ale nad nějakým patnáctiletým horizontem jsem určitě nepřemýšlel.
NN: Já jsem uvažovala o budování souboru v dlouhodobém horizontu, přestože konkrétní plány byly jen na čtyři roky dopředu. Stavěla jsem si tím produkční zázemí.

Oba jste byli hned po absolutoriu na konzervatoři angažováni do Kyliánova Nederlands Dans Theater 2 (NDT 2). Bylo to krátce po revoluci. Kdo vaše kroky do Nizozemí nasměroval?
NN: U mě to bylo skrze Taneční centrum Praha. Antonín Schneider zval na letní taneční školy, které jsem pravidelně navštěvovala, různé významné zahraniční osobnosti a mezi nimi i Jeanne Solan. Později také učila v ostravském souboru, kde jsem už během studia tančila. Právě Jeanne mi poprvé řekla, že NDT a Jiří Kylián existují a poslala mě, abych se jim ukázala.
VK: My jsme po revoluci začali koukat na VHS kazety v rámci předmětu Dějiny umění. Tehdy jsem poprvé zhlédnul Stamping Ground a velmi mě to překvapilo. Myslel jsem si totiž, že toho umíme docela dost, ale po objevení Kyliánových choreografií mi došlo, že tomu je naopak. Respektive, že máme dobrý základ, ale jeho choreografie byly prostě jiné. Najednou mi to rozšířilo obzor, ukázalo mi to, co všechno v tanečním světě existuje. A tenkrát někdo ve škole vyvěsil na nástěnku leták ohlašující konkurz do NDT 2. Určitě v tom hrála roli i porevoluční euforie, protože jsme všichni toužili jít za hranice. Takže nástěnka funguje!

Mluvíme o počátku devadesátých let, přitom Stamping Ground je z roku 1983. To musel být velmi osvícený pedagog.
VK: Vidíte, to mě nikdy nenapadlo. Musel to být rok 1992. Pouštěla nám to tehdy profesorka Helena Kazárová.
NN: On totiž už od počátku devadesátých let posílal pan Kylián všechny záznamy svých choreografií do pražského archivu, takže minimálně v Praze byla jeho tvorba dostupná. A profesorka Kazárová byla očividně velmi napřed.

A jak vnímáte zpětně své přijetí do tak prestižního souboru? NDT bylo už tehdy považováno za světovou špičku a dostat se tam hned po absolutoriu musel být obrovský úspěch.
VK: Byla to spíš souhra náhod. Vyprávěl jsem sice, že nám ve škole pouštěli Stamping Ground, ale jinak jsme byli spíše odchovaní na klasičtějších tvůrcích jako John Neumeier a vůbec na baletu jako takovém. O Kyliánovi jsem věděl, ale že bych tušil, že byl až tak významný, to se říct rozhodně nedá.
NN: V Ostravě jsme také měli ke Kyliánovi daleko, poprvé jsem se s ním setkala až díky Jeanne. Ale celkově jsme se o dění zajímali. Tenkrát nám Igor Vejsada vyprávěl o Kibbutz Contemporary Dance Company, čímž nám otevíral další dveře do světa současného tance. A NDT bylo pro mě žhavé zejména proto, že to bylo zahraničí. Nedocházelo mi, že už tenkrát NDT platilo za soubor, do kterého se chce dostat každý. Myslím, že nám to oběma došlo, až když jsme byli v Nizozemsku. Teprve tam na mě přišel ten pocit zodpovědnosti za to, kde jsme. Takže zpětně: ta šťastná hvězda tam někde musela být.

Možná právě proto, že jste to nevěděli, tak jste neměli obavy, že míříte tak vysoko.
VK: On nás tehdy ani nikdo neučil, jak se chovat na konkurzu, nebo jak vůbec ten výběr probíhá. Takže to bylo opravdu spíše nevědomí.

Ale když jste dorazili na konkurz, tak jste viděli, kdo se hlásí. Byla tam velká konkurence?
VK: Dodnes mám v paměti vryto jedno cvičení. Měli jsme běžet podél tří stran sálu a přitom na třikrát osm dob udělat pomalý půlkruh jednou rukou. Šlo o koordinaci těla, vnímání prostoru a souznění s hudbu. Moc nám to nešlo, a když už jsem byl skoro na řadě, tak to Jiří Kylián zastavil, zvedl se a lehce naštvaným tónem řekl, že tu pro nás celý den hraje pianista a abychom mu věnovali trochu pozornosti, měli respekt k jeho hudbě… Jaká byla konkurence, si moc nepamatuju, ale tehdy jsem byl trénovaný z konzervatoře a nějaká plastičnost pohybu mi moc neříkala.