Podstatné je, že se něco vypustí a nechá se to dít

IMPROVIZACE
Jakub Škorpil: Dlouho jsi byl považován za režiséra pracujícího s hlasem a zvukem a propagátora théâtre-musical. O tom jsi dokonce vydal knihu s podtitulem „divadlo poutané hudbou“. V posledních letech – a viděli jsme to naposled v červnu na projektech Za rohem svět a Prosím, zvoňte – jako by ses od tohoto žánru vzdaloval. Čím je dnes poutáno tvé divadlo?
Ten vývoj má postupné kroky, protože vždycky dojdu k nějakému limitu. A jeden takový moment, ke kterému se dost vracím, je okamžik před premiérou Evropanů, což bylo v roce 2008. Vypadalo to dobře, ale zůstávala tam „zmražená těla herců“. Všechno jsme vymýšleli přes texty a hlasy. I situační nápady byly založené v hlase, zvuku a slovech. Všechno bylo jakoby sevřené v kadlubu formy. Tehdy jsem se dal dohromady s tanečnicí a pedagožkou Duncan Centra Zuzanou Sýkorovou a ona se nám smála, proč nepoužíváme těla. Tím začal dlouhý, mnohaletý proces, kdy nám Zuzana dělala tréninky.
Postupně jsem také dospěl k improvizaci. To má vlastně původ už na DAMU. Poté, co jsem dokončil režii na KALD, šel jsem na tři semestry na KATaP. Kromě Ivana Vyskočila a dialogického jednání tam byla taky Hana Smrčková, úžasná učitelka improvizace – kdysi herečka Divadla Na zábradlí.
Po covidu přišlo zase jednou období ohlížení se a nového formulování si, co je pro mě podstatné. Takže jsem si například uvědomil, jak překvapivě velký vliv na můj vývoj mají projekty pro dětského diváka. Odvahu přijít jen se základem scénáře a proimprovizovat se k výsledku jsem našel poprvé v Minoru u inscenace Moje první encyklopedie, v roce 2010. Teprve potom, u Teritoria, jsme se pouštěli do různých experimentů s hereckými cvičeními a strukturou, která byla zčásti daná a zčásti improvizovaná. Bylo to období nejintenzivnějších tréninků se Zuzanou Sýkorovou, zkoumání herectví.
Na začátku jsem si piplal libreta u stolu, všechno jsem si zkoušel sám se sebou, pořád si to broukal a domýšlel do detailů. S tím jsem pak šel zkoušet. Zkoušení Tiká tiká politika nebo Z knihy džunglí bylo moc krásné. (poznámka redakce: O inscenacích psal v SADu 1/2008 Michal Čunderle - Vě/hlasy Jiřího Adámka) Ťupkali jsme každou slabiku a žili dva měsíce v transu z rytmické pulzace. Což bylo super. Samotné zkoušení tehdy bylo méně náročné než u pozdějších věcí. Protože jsem si toho hodně oddřel sám se sebou u stolu. Ale první opatrný pokus o improvizace a rozvíjení toho, co jsem připravil jako nějaké nápady, přišel vlastně už v Evropanech. Tam jsem přinesl hromadu materiálů, a vůbec netušil, co z toho bude.

Škorpil: To, co říkáš o Evropanech, mi zní trochu jako metoda devised theatre. Ale když mluvíš o improvizaci, myslíš tím práci s herci na zkoušce, která vede k nějakému pevnějšímu či komponovanějšímu tvaru, nebo je to otevřené až do konce?
Nevím, jestli lze mluvit o devised theatre v situaci, kdy je to všechno z mé strany modelováno. Dehierarchizované divadlo to prostě není. Spíš nějaký zvláštní hybrid. Výběr věcí, které zůstanou, je hodně určený mojí optikou a své slovo má také scénografka.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU