ZAMYŠLENÍ #1
Vojtěch Voska: Jednu věc jsme si v redakci uvědomili: že inscenaci Za rohem svět je těžké hodnotit (či spíše o ní jakkoli psát) bez jisté dávky dojmologie, bez návaznosti na aktuální rozpoložení nás diváků a divaček a bez jasného uvedení, kterou přesně reprízu každý/á z nás zrovna viděl/a. Vzpomněl jsem si na slova divadelního teoretika Jaroslava Etlíka, který říkává, že v divadle by se o reprízách vůbec nemělo mluvit, neboť jde vždy o nové a jedinečné představení.
O Za rohem svět to, myslím, platí bezezbytku.
Já na konkrétní představení v neděli 4. května vyrazil v nijak valné náladě, navíc s předsudkem, že ho nepochopím. A moc mě potěšilo, když jsem tuhle hloupou starost mohl za chvíli odložit a místo toho se nechat skvěle (a přitom rozhodně ne primitivně) bavit jednotlivými výjevy a tušenou souvislost mezi nimi si doplňovat jenom tak bokem. Tak mě napadá: s čím jste na představení nové Adámkovy Austerlitzovy inscenace šli vy a jak se třeba v průběhu večera vaše vnímání proměňovalo?
Ester Žantovská: Za rohem svět jsem viděla dvakrát, takže očekávání a výchozí pozice byly pokaždé pochopitelně značně odlišné. Před premiérou jsem se, myslím, nechala do jisté míry ovlivnit anotací, která slibovala cosi jako „dvě představení v jednom“. Měla jsem tedy tendenci vnímat výstupy herecké tlupy a počínání scénografky Berty Doubkové jako dvě samostatné jednotky, přičemž jako kdybych se nedokázala soustředit na obojí najednou, převládal pocit roztříštěnosti. Připadalo mi to mírně frustrující, navíc jako kdyby mě jedno (scénografická pomalá část) zdržovalo od druhého (tragikomické třeštění zbytku). Obojí dohromady se mi spojilo až ex-post, po představení.
Podruhé už to byl zcela jiný zážitek a nejen proto, že se od premiéry inscenace zjevně nenápadně, leč významně proměnila, především právě co do propojenosti obou částí, které jako kdyby hrály více, plynuleji a zřetelněji spolu a na sebe. Vliv mělo jistě i očekávání onoho spojení obou částí i stav krajní únavy, ve kterém jsem se nacházela. Hlava tím pádem jela tak trochu na autopilota, upozadila se a „neobtěžovala“ snahou rovnou analyzovat. Byl to zážitek srovnatelný se stavem (před)meditace a řekla bych, že ideální rozpoložení pro sledování té těžko postižitelné „flow“ Adámkových Austerlitzových inscenací. Což nijak nebrání zpětnému „doplňování“ významů.
Vladimír Mikulka: Při sledování premiéry Za rohem svět jsem byl, pokud se správně orientuji, v trochu odlišné situaci než všichni ostatní. Měl jsem totiž za sebou relativně čerstvou zkušenost se sólovou performancí Berty Doubkové Udělám díru, abych z ní mohla čouhat. To, co hrající scénografka provozuje jako jednu linii Adámkovy Austerlitzovy inscenace, je totiž v podstatě totéž, jen ve velkém měřítku.
Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde
Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.
Článek bylo možné odemknout do pondělí, 10. listopadu 2025.
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU