Teď tě máme, kde jsme tě chtěli mít, básníku bídy (Balada z hadrů)

„To narážím zejména na „Baladu z hadrů“, kterou hraješ a to mne sere – protože potenciálně je to naše nejlepší hra – ale TOLIK je v ní zasraně tendenčního a papírového. To panečku napsat dnes, to by bylo!!!“
Jiří Voskovec Janu Werichovi v dopise z 19. dubna 1958

„Jestliže Tylovy kuplety plní funkci jakýchsi poznámek v závorce a lze je z her vyškrtnout, když jejich aktuálnost vyprchala, předscény Voskovce a Wericha o sto let později už jsou těžištěm a smyslem večera, z něhož lze koneckonců vyškrtnout vlastní hru, totiž dramatickou záminku ke komentáři a písničkám.“
Přemysl Rut, 1989

Werich třeba jednou před Vladimírem Klemensem vykládal, že se chystá dát na repertoár Těžkou Barboru. Klemens na to, že to přece ještě neprojednal závodní výbor ROH. Werich se posměšně optal: „Co je to ROH?“ A Klemens vzkřiknul: „To je, pane Werichu, to vaše – až nás půjdou miliony!“
Vzpomínka Stelly Zázvorkové z knihy Stella o sobě, 1998

my měli kliku moc brzo Bez třiadvaceti (Osobně jsem v kategorii „celovečerní původní hry“ došel k tomuto číslu, ale podobně jako přibývá her v portfoliu Williama Shakespeara, i u V+W lze brát výslednou sumu jako fluidní.) společných her Jiřího Voskovce a Jana Wericha (v patnácti případech společně s Jaroslavem Ježkem) by dějiny české populární dramatiky byly výrazně neúplné. A přece uchopit tento korpus není v rámci našeho cyklu úvah jednoduché.
Ošidné je už to, že z hlediska běžných literárněvědných kritérií jde vlastně o juvenilie: prakticky celé své dramatické dílo napsali V+W mezi dvaadvacátým a třiatřicátým rokem života. Důvody známe všichni: pak už do těch životů neomaleně vstoupily dějiny a z dvojice se staly dvě jednotky, navíc se každý z nich musel potýkat s komplikacemi jiného typu. Oběma však bylo dáno „tropit staré šaškárny s oporou pouhých Horníčků“ – to je citát z dopisu Jiřího Voskovce, který jindy Werichovi napsal: „My měli kliku moc brzo. Všecko jsme to vypotřebovali – ty šance – než jsme věděli opravdu, jak na to. Pak se nashromáždila smůla.“
Další specifikum jevištního života her V+W, který už nebyl svázán s hereckou přítomností jejich autorů, je skutečnost, že paradoxně prakticky skončil s rokem 1989. Od roku 2000 se některý z jejich společných textů objevil na českém jevišti pouze třináctkrát. Komu se zdá, že to není tak málo, tomu lze připomenout, že jenom v tříletce 1986–88 bylo děl V+W v Čechách uvedeno celkem osmnáct. V období, kdy jejich hry byly na jeviště spíše připouštěny – a i toto připouštění byla vzhledem k Voskovcovu emigrantství a Werichovu prapodivnému statusu „zakazovaného národního umělce“ vlastně anomálie – byly hrány mnohem více než po sametové revoluci. Pravda, po roce 1989 sice právě vzhledem ke zmíněnému uvádění neměly nálepku „dlouho zakázaného ovoce“, ale zase je potenciálně zvýhodňoval intenzivní příval nostalgie po idealizované první republice.
Tak či tak – jevištně žije tvorba Voskovce a Wericha v současném českém divadle intenzivněji pouze jediným titulem: jejich adaptačním překladem Laneova, Harburgova a Saidyho muzikálu Finian’s Rainbow, čili Divotvorným hrncem. A pokud zůstaneme pouze u Wericha, pak zdaleka nejhojněji dramatizacemi jeho pohádek ze souboru Fimfárum (knižně poprvé 1960).

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU