Hradecké Regiony jubilejní

Úvodní proslovy jsou sice nezbytnou, z podstaty věci však nepříliš záživnou částí (nejen) divadelních festivalů. V Hradci se letos dopracovali k úctyhodnému třicátému výročí, takže se v tomto ohledu dalo očekávat řečnění delší a procítěnější než obvykle. K příjemnému překvapení – a ke cti promlouvajícím – nicméně zůstala zachována tradice, která zdejší zahajovače vede spíše ke střídmosti. Zasloužených ovací se ovšem dostalo Ladislavu Zemanovi (seděl jako za starých časů ve své šéfovské lóži), jenž měl coby bývalý ředitel Klicperova divadla na vzniku a podobě přehlídky zásadní podíl. Žádné velké oslavy nebo speciality se ale nekonaly ani v průběhu samotného festivalového týdne, přehlídka evidentně našla svoji tvář, všechno spolehlivě běží a pořadatelé (Tj. Klicperovo divadlo, Divadlo Drak a neziskovka kontrapunkt.) nejspíš necítili potřebu něco zásadně měnit nebo jubilejně vyšperkovávat.
Rozepisovat se o tom, že Regiony jsou bezkonkurenčně největší a společensky nejživější divadelní akcí v Česku, by bylo nošením dříví do lesa; za uctivou zmínku ovšem stojí, že se Zemanova ambiciózní idea „českého Avignonu“ naplnila v míře, kterou před třiceti lety nejspíš neočekávali ani optimisté. O skepticích (mezi které jsem tehdy patřil i já, nutno přiznat), ani nemluvě. Úplně bezezbytku ale tahle paralela neplatí. Pro Regiony je životně důležité především to, že Hradec a Hradečáci přijali „divadelňák“ za svůj – znám místní, kteří si poslední červnový týden berou dovolenou, aby si to halasné divadelní, hudební a společenské víření mohli náležitě užít. Což je rozdíl oproti Avignonanům, kteří, alespoň pokud vím, během festivalu naopak spíše prchají a přenechávají papežské město davům globalizovaných návštěvníků. Obě přehlídky jsou mezinárodní a po dobu konání mění tvář města k nepoznání, těžiště té hradecké je ovšem bez nejmenších pochyb domácí.
V tomto smyslu zůstává základní osa festivalu v podstatě neměnná, přestože v prvních letech byla zahraniční linka o něco výraznější než dnes (alespoň relativně, poměr se změnil spíš v důsledku rozrůstání tuzemské kohorty). Podstatné je přitom i to, že se hraje primárně pro místní publikum, a to je už tradičně zvědavé především na česká (popřípadě slovenská) divadla. Přinejmenším pokud se bavíme o velkých činoherních inscenacích, které na akcích tohoto typu obvykle plní roli jakýchsi dramaturgických vlajkových lodí. Nepochybně to souvisí i s finančními možnostmi, faktem nicméně zůstává, že zahraniční inscenace, které byly na Regionech v posledních letech k vidění, obvykle velké nadšení nevzbuzovaly. Ne že by se v Hradci neprezentovaly skvělé přespolní tituly, ty se však objevovaly spíše v okolí Draku než na scéně Klicperova divadla, a jednalo se o malé, komorní, provozně méně náročné kusy.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU