Podivné bytosti Jana Sklenáře

Herec a zpěvák Jan Sklenář se v posledních letech stal nepřehlédnutelným fenoménem, je hojně obsazovaný jak v činoherním, tak i muzikálovém divadle. To by ještě nebylo nic tak překvapivého, protože činoherců, kteří se dnes prosazují zejména v muzikálech české provenience, bychom našli více. Nikdo z nich ale zatím nedosáhl na špičku muzikálové náročnosti, jakou představuje Sklenářova poslední kreace (titulní role v muzikálu Beetlejuice), aniž by se současně přestal věnovat činohře.
Čím dosáhl Jan Sklenář tak výlučného postavení? Důvodů je hned několik. Kromě nezbytného hereckého talentu i psychofyzických dispozic je to především velká dávka poctivosti a zodpovědnosti, s níž ke studiu rolí přistupuje. Sklenářova cesta k divadlu vedla oklikou přes hudbu. V rodném Brně se od dětství věnoval zpěvu, od deseti let v Základní umělecké škole Jaroslava Kvapila, kde ho pedagog Vladimír Richter přivedl k barokní hudbě a precizoval jeho vysoký dětský soprán metodou náročné kontratenorové pěvecké techniky. A právě na brněnské ZUŠce dostal nabídku ke spolupráci s dramatickým oborem. Barokní hudba má ostatně k divadlu hodně blízko. Divadlo ho chytlo a v dramatickém kroužku už zůstal. O herecké dráze ale neuvažoval; v několika rozhovorech zmiňuje své okouzlení profesemi faráře (jako věřící navštěvoval často evangelický kostel) i učitele. Obojí v sobě skrývá prvek jisté divadelní prezentace a z obojího se cosi prolnulo do jeho herectví i poctivého a pečlivého přístupu k práci.
Poté, co se přece jen rozhodl věnovat herectví, absolvoval brněnskou JAMU – a už tam si ho vyhlédl režisér Vladimír Morávek, tehdejší umělecký šéf Klicperova divadla v Hradci Králové. Do hradeckého angažmá nastoupil hned po ukončení školy v roce 2002 a setrval zde dlouhých osmnáct let.

herecké zrání v Klicperově divadle Pro Sklenáře znamenala léta strávená v Klicperově divadle dobrou a všestrannou hereckou školu. V inscenacích Vladimíra Morávka vytvořil řadu menších i středních rolí, ať už to byl Navždy sám aj. v Goldflamově Písku, Vašek v Prodané nevěstě či Farář v Návštěvě staré dámy. V posledně jmenované inscenaci se potkal se Soňou Červenou (hrála Claire Zachassianovou), s níž ho pak až do konce jejího života pojilo blízké přátelství. Z toho si odnesl nejen řadu hereckých inspirací, ale především zásadu: „Pamatuj si, všechno je v hlavě. Co si vytyčíš, čemu uvěříš a co hlavě poručíš, tělo vykoná.“ (Vzpomínka na Soňu Červenou, Deník N, denikn.cz, 10. 5. 2023.) 

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU