Mezinárodní festival pro nobelistu

The international Fosse festival, pro Nory známý pod zkratkou DIFF, byl letos „spuštěn na vodu“ – jak zní norský idiom označující zahájení nějaké zásadní události – už po čtvrté. Historie tohoto bienále sahá do roku 2019, kdy se pro jeho uspořádání rozhodlo Det Norske Teatret, divadlo hrající výhradně v druhé oficiální variantě spisovné norštiny, společně s Det Norske Samlaget, kmenovým nakladatelstvím Jona Fosseho. Důvodem založení festivalu byly jednak šedesáté narozeniny autora, jehož hry po roce 2000 dobyly svět, díky čemuž dostal marketingovou nálepku nový Ibsen, ale také čtvrtstoletí, které v té chvíli uplynulo od jeho debutu coby dramatika v roce 1994. Tehdy Jon Fosse na zakázku uměleckého šéfa Toma Remlova a tehdejší dramaturgyně Cecilie Løveid napsal hru A nikdy se nerozejdeme – krátkou aktovku se základní situací, v níž žena čeká na muže, který ji opustil a pravděpodobně se nevrátí. Premiéru měla v roce 1994 na Národní scéně v Bergenu v rámci dílny současného dramatu. Pro Fosseho, který byl v té době už zavedeným autorem poezie a prózy (debutoval v osmdesátých letech), představovalo drama otevření dveří do nového, zatím zcela neznámého světa. Svou roli v tom sehrál především divadelní režisér Kai Johnsen, který se na několik dekád stal Fosseho předním norským jevištním tlumočníkem.
 
Fosseho dramatika Poté, co v druhé polovině devadesátých let Fosseho dramatika vstoupila na německá jeviště, proběhla celou Evropou mohutná vlna inscenování těchto krátkých, na slovo skoupých her, jejichž hlavní devizou je minimalistický a přitom poetický jazyk kontrastující s jednoduchostí předestíraných dějů. Obecná univerzalita až archetypálnost dramatických situací je pochopitelná všem lidem nezávisle na kulturním zázemí (partneři vydělení ze světa na osamělém místě, mladý pár očekávající potomka na návštěvě u rodičů, náhodné setkání muže a ženy mimo jejich přirozené prostředí, rodiče očekávající návrat nezdárného syna ad.). Nedourčenost dialogů zároveň nabízí interpretům širokou škálu možností, jak se k textu, co se týče minulosti i budoucnosti postav zcela náznakovému, postavit. V hrách, které Jon Fosse napsal po roce 1998, experimentuje navíc s rozrušováním časoprostorového kontinua – postavy se v dílech objevují ve svých mladších a starších verzích, přičemž autor záměrně pomíjí jakékoli návodné poznámky, které by čtenářům usnadnily orientaci v textu. Prolínaní časových plánů (titíž protagonisté jen z různých životních období se často na jevišti objevují současně) umožňuje křížení dialogů, jež vytvářejí nové významy. Texty vynikají až monotónním opakováním určitých slovních spojení či celých pasáží, což je dále podporováno využitím básnických figur, jako jsou anafora, elipsa nebo anakolut.
Část publika pokládá Fosseho hry za textově řídké a rytmické opakování vnímají jako úmorné. Fosseho dramatika je proto nudí. Tento dojem ale – domnívám se – často vzniká na základě jevištních interpretací, které se snaží nechat text co nejvíce vyniknout, čímž zesílí autorův minimalismus. Takové inscenace mohou působit předvídatelně a nevzrušivě. Pokud se ovšem objeví produkce, která dokáže Fosseho text znásobit použitím adekvátních prostředků, obestaví jej pozoruhodnou vizuální dramaturgií nebo nabídne herecký výkon, který text využije jako odrazový můstek, může se zrodit zážitek zcela nevšední, tak jak už to divadlo díky paletě prostředků, které využívá, a souhře mnoha aktérů dokáže.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU