Půvab socialistické stejnosti i renesanční opulence (Soudružky s kroužky a Shakespearovská loutková mše v Alfredu ve dvoře)

V Alfredu ve dvoře měly na jaře premiéru dvě komorní loutkové inscenace pro dospělé publikum. Přes veškeré rozdíly jim lze oběma připsat obdivuhodnou technickou preciznost, výrazné scénografické gesto vystihující ducha historického období, o němž se hraje, i smysl pro detail – a především mimořádnou schopnost uvádět publikum v úžas. Dle reakcí diváků na mých reprízách tipuji, že jsem nebyla tím miniaturním divadelním kouzlením unesena sama. Ostatně, jako kdyby cílem mladých tvůrčích týmů bylo spíše navozovat až dětskou radost ze zkoumání zvoleného média na určitém dobovém materiálu, než k němu nutně zaujímat nějaký postoj či prostřednictvím zobrazení doby něco hlubšího sdělovat. V obou případech navíc divácký zážitek nutně ovlivní (ne)obeznámenost s dobou – ať už žitá či nastudovaná.

klony z minulosti Dominik Migač svou fascinaci obdobím socialismu prokázal už ve svých dřívějších „mini“ inscenacích mikroSputnik (2016) a Prefaby (2019). (První formou miniaturního papírového loutkového divadla zobrazovala let proslulé sovětské družice, druhá dávala nahlédnout a prožít pobyt v městě Pripjať, opuštěném po havárii jaderné elektrárny Černobyl.). Zajímavé je, že Migač (ročník 1991) dobu předlistopadovou sám nezažil, jeho vztah k ní je tedy zprostředkovaný, i když jistě poučený. V rozhovoru s Hanou Slívovou ve vltavském ArtCafé (Sbohem, kašpárku, ArtCafé Vltava, https://mrd-node-03.croapp.cz/artcafe, 4. 3. 2025.) říká, že jeho primárním inspiračním zdrojem bývá spíše technologie či princip, s nímž chce v inscenaci pracovat, a teprve z delšího výzkumu toho, co materiál umí, se rodí obsah. V inscenaci Soudružky s kroužky je to jakýsi animační stroj a papírové loutky, které umožňují přenést diváka na malé ploše loutkového kukátka do sériové, stádní, až mechanicky působící reality minulého režimu. Migač si zjevně neklade za cíl postihnout dobu v její komplexnosti, soustředí se právě na téma uniformity – nebo spíš uniformita jako téma se rodí z (vizuálně vděčného) formálního a scénografického principu.
Jak název napovídá, v hlavní roli vystupuje nejmenovaná soudružka, postarší dáma v červeném kostýmku (předlohou pro ploškovou „panenku“ stála herečka Dita Kaplanová). Je to postava prototypická, zástupkyně všech ostatních stejně vypadajících soudružek, jejichž dny (i domy, nákupy či reálie) se podobají jako vejce vejci. Masovost a unifikovanost je především směšnohumorná, než ke konci nabude obludných (leč stále miniaturních) rozměrů.
O hladký průběh soudružčina denního programu se starají tři loutkoherci (kromě Migače ještě Marta Hermannová a Jan Pichler), kteří většinu času ručně manipulují jak loutkami, tak kulisami. Když hned po ránu soudružka míří městem na zastávku autobusu, „animují“ ji prostým, leč plynulým předávaním z ruky do ruky. Domy v ulici jsou všechny stejné, jen se postupně mění jejich orientační čísla, skokově až do vyšších trojmístných. V jednu chvíli dojde k výměně kulisy velkých domů za menší, mění se perspektiva (a to opakovaně v celé inscenaci), jako kdybychom najednou na dění hleděli z větší dálky. Soudružka je teď opravdu mrňavá, její kroky však stále klapou, byť tišeji, psi na ulici štěkají. Věrně působící zvukové efekty připomínají filmové ruchy a jsou nedílnou součástí navození „autentického“ zážitku; herci je ovšem ovládají přiznaně ručně, mačkáním různých tlačítek, které odpovídají konkrétním zvukům, včetně zmíněných kroků zblízka i zdálky. Jeden by nevěřil, jakou všeobecnou diváckou radost může vyvolat miniaturní pes zvedající nožičku a hlasitě močící na typické dobové červenobílé zábradlí.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU