O smyslu i nesmyslu pořádání velkých mezinárodních oborových akcí

Asociace divadla pro děti a mládež vznikla v roce 1965 a tehdejší Československo bylo jednou ze zakládajících zemí. Kongres ASSITEJ na Kubě navštívili členové výboru Českého střediska ASSITEJ Luděk Horký (prezident), Zuzana Sikačová, Karola Štěpánová, Barbora Látalová, Barbora Kalinová a Tomáš Jarkovský a dále tajemnice Veronika Nádeníčková. Divadlo DRAK na kongresu uvedlo inscenaci Do hajan, bylo zde uděleno ocenění ASSITEJ International Lifetime Achievement Award významné osobnosti českého divadla Zoje Mikotové a proběhla zde rovněž prezentace českého divadla pro děti a mládež. Cestu pořádal PeformCzech – Oddělení mezinárodní spolupráce Institutu umění – Divadelního ústavu z prostředků Národního plánu obnovy jako nástroje podpory Evropské komise a Ministerstva kultury ČR.

Na Kubu se český divadelník obvykle moc často nedostane. O komunistickém režimu si vzhledem k naší historii, aktivitám českých humanitárních organizací i svědectví v řadě uměleckých děl asi neděláme žádné iluze. Přesto jste určitě měli před cestou do Havany nějaká očekávání. Jaký byl střet s realitou?
Zuzana Sikačová: Pro mě to byl návrat do 80. let minulého století. Na Kubě jsem si znovu uvědomila, co jsme žili, že věci nefungovaly a lidi to postupně začali přijímat rezignovaně, protože nebyla žádná možnost něco s tím dělat. Prostě si zvyknete, že to je standard. Bylo důležité si připomenout, jak jsme dnes úplně jinde a máme šanci věci ovlivňovat a využívat různých služeb – a ty možnosti jsou reálné. Tam nejsou. A přesto i na Kubě lidé dokáží být šťastní.
Karola Štěpánová: Já jsem tohle trochu čekala, ale překvapila mě míra devastace, prakticky všechny domy byly těsně před spadnutím, hromady odpadků na ulicích, nefunkční elektřina, voda i doprava. A všude strašná rezignace. Každý si tam zkrátka hledá svoji cestu, jak přežít.
Tomáš Jarkovský: Pro mě byl největším překvapením pocit, že ten režim jakoby neexistuje, že to je celé vlastně fáze finálního rozpadu a setrvačnosti dožívající gerontokracie. Černý trh kvete a nikdo to neřeší. Na univerzitě se učí jenom tři dny v týdnu, protože na víc tam nedostanou ani studenty ani učitele. Všichni totiž buď prodávají tenisky, nebo taxikaří, nebo dělají něco načerno. Jaký smysl má pořádat monstrakci jako je kongres ASSITEJ v zemi, která není schopná to z různých důvodů produkčně zvládnout? Například se nedovoláte na žádný úřad, protože i na ministerstvu energetiky vypnuli proud. Nikdo nic neví, nikdo nemá úřední hodiny a nikdo nemluví žádným jiným jazykem než španělsky. Kongresový turismus přináší peníze, ale otázka je, komu ta pomoc jde a jak se tím petrifikuje rozpadlý, neexistující, ale nemrtvý režim.
Martina Pecková Černá: Je fascinující, že se režim nerežim žádný turista na Kubě nevyhne černému obchodu. Zažije tak zblízka, jak si zde lidé musí sami pomáhat všemi možnými i nelegálními a neoficiálními cestami šedé ekonomiky, aby si zvládli zajistit základní potřeby.
Sikačová: Má to pochopitelně dopad na chování lidí a ničí to morálku. Pamatuji si, jak se v roce 1989 mluvilo o tom, že bude trvat dvacet let, než se promění myšlení a základní rámce chování lidí. Mě to tehdy pobuřovalo, protože mi to přišlo nepochopitelné. Morálka je přece jen jedna, to zvládneme rychle. Ale opravdu to trvalo dlouho. Na Kubě je například vekslování úplně běžná součást života a věnují se jí v podstatě „kladní hrdinové“. To je dost šokující a myslím si, že by tam celá řada lidí náchylných k manipulaci ze strany různě autokratických režimů, kterých teď máme plnou Evropu, měla jezdit na tříměsíční stáže. Věřím, že by ti lidé pak svoje názory přehodnotili.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU