Roztříštěné kousky uranu (Manhattan Project v Jihočeském divadle)

Čtyři maďarští vědci židovského původu přijíždějí do Ameriky, aby se stali součástí projektu, který „daruje“ lidstvu atomovou bombu. Jeden nesnesitelný, jeden, co vrčí, třetí vždy klidný a čtvrtý rozumný, jenž získává čas tím, že si čistí brýle. Italský dramatik Stefano Massini napsal hru Manhattan Project v roce 2022 (Tedy ještě předtím, než vešel do kin film Christophera Nolana Oppenheimer.), na začátku sezóny 2024/2025 ji jako svou první inscenaci po nástupu na post kmenového režiséra Činohry Jihočeského divadla nastudoval Jakub Čermák.
Manhattan Project se sice stejně jako veleúspěšný Nolanův film Oppenheimer věnuje americkému vývoji atomové bomby, v centru pozornosti však není osud fyzika Roberta Oppenheimera. Massini se zaměřuje na maďarskou židovskou diasporu vědců, jež se octila v New Yorku ještě před začátkem války, a už tehdy se začala zabývat procesem štěpení uranu a jeho důsledky – na popud Alberta Einsteina, který měl o německých výzkumech na tomto poli povědomí. Hra nicméně nepojednává o dohotovení bomby, o jejím použití, natož o tom, co následovalo po válce. Jejím tématem jsou životy jednotlivců, kteří se přes všechny odlišnosti spojili, aby se podíleli na jednom z největších projektů moderních dějin. A zároveň ukazuje, že ke konci celé války velkým dílem přispěli lidé židovského původu (což ovšem Čermákova inscenace oproti textu upozaďuje).
Z hlavních postav je ve hře i v inscenaci nejvýraznější Leó Szilárd (Pavel Oubram), fyzik, jenž v roce 1939 spolu s Albertem Einsteinem a dalšími dvěma hrdiny příběhu Edwardem Tellerem (Tomáš Drápela) a Eugenem Wignerem (David Krchňavý) napsal „Einstein–Szilárdův list“, v němž varoval prezidenta Roosevelta před možnými plány Německa na sestrojení atomové zbraně. Pozdější „otec vodíkové bomby“ Edward Teller (Mimo děj inscenace a hry se později proslavil spolu s matematikem Stanislawem Ulamem jako spolutvůrce prvního návrhu vodíkové bomby. Na jeho fascinaci izotopy vodíku se odkazuje i ve hře.) se v roce 1935 v USA připojil k výzkumům italského držitele Nobelovy ceny za fyziku Enrica Fermiho, nejmladší Paul Erdös (Jan Lukeš) byl maďarský matematik, jenž se věnoval teorii množin, pravděpodobnosti nebo kombinatorice a počtem prací patří mezi nejproduktivnější matematiky dvacátého století.
Každého ze čtyř vědců nejprve „zastupuje“ jeho kufr nebo spíš krabice na nářadí. Massini v textu využívá zavazadla jako symbol – docela prvoplánový – pro osoby, které nikde nejsou doma a musely z různých důvodů emigrovat z rodné země. Jedni si ho raději nikdy nevybalí (Leó Szilárd), jiní si přivezou i pokojovou kytku (Ed Teller), další v něm nemají nic (Paul Erdös). Část z nich přesun příliš nestresuje, jiní se s ním neumějí smířit. Teller například sám sebe označuje za uran, do nějž někdo proti jeho vůli vystřelil neutrony: „rozštěpil jsem se a tady mě máte,“ říká. A Nový svět, kam se po takovém nechtěném zásahu dostal, si sám nevybral. Ve všech ale nakonec zvítězí touha zjistit jedinou věc: co je „uvnitř vnitřku vnitřku vnitřku“. A později také jaké jsou „důsledky důsledků důsledků“. Nejprve jde o fyziku. Pak o etiku.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU