Víc než jen společný jmenovatel tří řemesel

Kdy a jakým dramatickým textem jste vstoupil na pole divadelního překladu?
Když nepočítám drobné pokusy a krátké výňatky z nepřeložených alžbětinců pro Evu Tálskou, Radana Koryčanského a Huberta Krejčího – například části anonymní komedie o králi Leirovi – tak jsem začal roku 1997 z podnětu Evy Stehlíkové. Požádala mě, abych přeložil Everymana. A tak jsem to udělal. Milan Lukeš, Zdeněk Stříbrný a Zdeněk Hron mi k tomu tehdy dali komentáře a poznámky a výsledný text vyšel v Divadelní revui. O rok nebo dva později jsem přeložil Peelovu multižánrovou komedii Báchorka u krbu (Old Wives Tale, 1595) a anonymní Yorkshirskou tragédii (A Yorkshire Tragedy, 1605, nejspíše od Thomase Middletona) a oboje opět vyšlo v DR. Mého Peela pak ocenili v překladatelské soutěži Jiřího Levého. Později jsem se pouštěl i do divočejších děl, anglické středověké Druhé hry pastýřské, po Petru Christovovi jsem zgruntu revidoval francouzskou středověkou Frašku o kádi, z němčiny Bachovu Kávovou kantátu a podobně. Takže mě vlastně na divadelním překladu zajímají ty žánry hraniční, extrémní či nějak experimentální a komplikované.

K divadelnímu překladu jste se ale, pokud vím, dostal přes překlady libret, k těm vás přivedlo co (nebo kdo)?
Já vlastně už ani nevím, jak to úplně bylo. Omlouvám se. Pokud jde o divadlo, začal jsem těmi anglickými raně novověkými a středověkými texty a pak teprve s librety. Jenže už před tím, hned zkraje devadesátých let, jsem hrál v několika kapelách, psal jsem písně a měli jsme na repertoáru i převzaté věci, které jsem přetextoval. To byla patrně inspirace tehdejšími překlady Roberta Křesťana z Poutníků (dnes z Druhé trávy). Dokonce jsem se někdy kolem roku 1992 účastnil letní dílny s Jiřím Plockem a ten mi s mými neumělými nezralostmi radil. Když jsme pak s Ondřejem Kyasem a přáteli vytvořili spolek, který je dnes Ensemble Opera Diversa, tak jsem se libretům původním, adaptovaným a překladovým věnoval soustavněji. Ono je vůbec složité říct, co je zdroj a co je výsledek. Například jsem v sezoně 2006/2007 napsal cyklus minioperních libret podle japonských kjógenů. (Hrál jsem v Malém divadle kjógenu, takže inspirace je zřejmá.) Třeba miniopera Loupežnická nevěsta je vlastně divadelní „překlad“ kjógenu Jasemacu. Japonsky neumím, ale žánru a jeho divadelnímu a literárnímu jazyku obstojně rozumím, takže jsem ze synopse vytvořil české libreto. Děj jsem neměnil, jen ho rekonstituoval pro potřeby odlišně stylizovaného hudebního divadla. Je to překlad libreta, mluveného textu, nebo původní tvorba? Těžko říct.

V čem je práce na překladu pro operu a činohru odlišná? Hlavní sdělení v opeře je mimoslovní – v intonaci, melodii, rytmu, výrazu a pak samozřejmě v hudebním toku a jevištní akci. Samotná slova k výslednému celku přispívají, ale je to jinak uspořádáno. U překladů činoherních textů samozřejmě záleží na tom, jaké divadlo znáte, vnímáte a praktikujete. Co tedy řeknu, není obecně platné, ale vyjadřuje mou zkušenost a jiní to třeba uvidí odlišně: pro mě je překlad činoherního textu rudimentárně hudební záležitost. Při představení vnímáme jevištní akci, scénografii, tempo, výrazy, řeč těla a melodii vět – ostatně větná intonace je onen signál upřímnosti (jak tomu říkají psychologové) a sdělí víc než slova – a pak teprve samotný význam. Takže se snažím překládat činohru, jako by to byl zpívaný text, který je potřeba udýchat, intonovat, vtělit a fyzicky pojednat – a k tomu ještě přibude rovina slovní sémantiky. Vím ovšem, že mnoho divadelních překladatelů, dramaturgů a dokonce i režisérů a herců, to vidí jinak, mnohem literárněji – ve smyslu důrazu na onu slovní sémantiku a ideje sdělení. Já to respektuju, ale ty ideové nuance mě na divadle tak nevzrušují a kladu větší důraz na kvality hudební.
Pokusil jsem se toto nějak popsat ve své knize České pokusy o Shakespeara a v zásadě se svým minulým pojetím pořád souhlasím. Teď v Karolinu anglicky vychází Zichova Estetika dramatického umění: teoretická dramaturgie, kterou jsme přeložili s Tomášem Kačerem a redakčně připravili s Davidem Drozdem a Joshem Overtonem jako jazykovým redaktorem. Zich sice skoro o překladu nepíše, ale jeho teorie herectví, dramatického textu, hudebního divadla a stylizace mají našemu tématu mnoho co dát. Zvlášť důrazem na divadelní zkušenost tady a teď. Už několik let dělám na knížce o divadelním překladu a tam to doufám nějak soustavněji pojednám. Jen k tomu potřebuju čas a nějaké vhodné zázemí.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU