Antické tragické hrdinky dnes (Médea v ND moravskoslezském a Like Lovers Do /Paměti Medúzy/ v ND Brno)

V českém prostředí se nedá příliš počítat s širokou znalostí antické mytologie; nemáme takové povědomí o antické kultuře, jako je tomu obvyklé – v důsledku silné osvícenské tradice – například v Německu. Přesto se antika, ať už v podobě klasických dramat či jako obecnější inspirační zdroj na české scény čas od času vrací, což v poslední době dokládají dvě inscenace moravských Národních divadel. První z nich je Eurípidova Médea uváděná v Národním divadle moravskoslezském v režii Jakuba Šmída a spol.; v Národním divadle Brno nastudoval tvůrčí tým pod vedením režisérky Aminaty Keity soudobou hru izraelsko-německé dramatičky Sivan Ben Yishai Like Lovers Do (Paměti Medúzy).

Médea s Iásonem v hotelu Uvedení inscenace Médea v NDM na jaře letošního roku bylo spojeno s řadou individuálních debutů a premiér. Nejenže se hraje zbrusu nový a speciálně pro ostravské publikum připravený překlad Matyáše Havrdy a Petra Borkovce, ale na tamější scéně (konkrétně v Divadle Antonína Dvořáka) se tímto počinem poprvé představila podstatná část týmu kolem Jakuba Šmída. Především scénograf Petr Vítek a autor hudby David Hlaváč patří k těm, jejichž otisk je v inscenaci nejvýraznější.
Dramatický děj je aktualizován zejména prostředím, jež ostravští tvůrci pro vyprávění Eurípidova příběhu volí. Rozpad hrdinčina manželství a katastrofální důsledky Iásonovy zrady se výmluvně odehrají v kulisách kdysi snad luxusního, nyní povážlivě chátrajícího hotelu. Vítek vytvořil působivou perspektivu rozlehlého hotelového koridoru, po jehož stranách se nacházejí dveře do jednotlivých pokojů s čísly odpovídajícími období vzniku hry: 431, 432 atd., míněno před naším letopočtem. Prostor je osvětlen decentními lampičkami, ale i shora několika většími kulatými lustry. Zašlý červený koberec, pohodlná křesla, tak, jak to v lepších ubytovacích zařízeních bývá. Havarijní stav budovy zdůrazňuje velká trhlina ve stropu spolu se dvěma dlouhými kovovými vzpěrami, které tento strop nesou. Přehlédnout nelze ani zahnědlé mapy po prosakující vodě. Poblíž rampy je červený koberec jakoby utržen a podlaha rozlomena tak, že hned za okrajem zeje jáma prázdného orchestřiště, do níž je příležitostně odhazován odpad (například staré matrace) a v níž nakonec skončí i zoufalý Iáson.
Přestože naznačené zasazení samozřejmě nemá bezprostřední oporu v původním textu, v inscenaci se ukazuje jako funkční a až překvapivě koherentní výkladový klíč. Namísto obvyklého prostranství před Médeiným domem se ocitáme v svébytném interiéru, do něhož vnější svět proniká jen sporadicky. Průrvou ve střeše sem občas teče voda, takže musí být sbírána do plastových kbelíků či staré rezavé vany, v závěru skrze tu samou díru hledí vražedkyně na nebe. Zároveň se zde – v souladu se zachováním jednoty místa – o událostech a zvratech mimo Médeino bezprostřední okolí pouze referuje.
Takto koncipovaná scéna ukazuje těsné propojení veřejného a všemi sdíleného prostoru (společná chodba) s prostory soukromými (sousedící hotelové pokoje). V těch se často odehrává – mimo zraky diváků – to nejdůležitější. Zjevný je přitom fakt, že Médea, jíž si Iáson do své řecké domoviny po strastiplném putování za zlatým rounem přivede, je v tomto prostředí cizinkou – jako hotelový host se zkrátka musí přizpůsobit zdejším pravidlům, neboť je na lidech ze svého okolí existenčně závislá.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU