Nápady, nápady, nápady (třikrát Městská divadla pražská: Lištičky, Tekoucí písky, a Proměna)

Městská divadla pražská pod vedením Daniela Přibyla v poslední době uvedla řadu in- scenací podle kanonických textů, ať už se jedná o dramatizace nebo původní hry. Lištičky Lillian Hellman položily základ amerického psychologického dramatu, v povídce Franze Kafky Proměna zase vrcholí modernismus (letos si navíc připomínáme sto let od autorova úmrtí). Přestože dramaturgie MDP (mimo nejprogresivnější Komedii) sahá k těmto „klasikám“ čím dál tím častěji, na repertoáru se napříč třemi scénami objevují i díla založená na nových textech. V divadle Rokoko měly ke konci sezóny 2023/2024 premiéru Tekoucí písky podle stejnojmenné hry nebinárního autorstva Jen Silverman z roku 2017. Pohled do každého z konglomerátu tří divadel ale ukazuje, že jejich tvorba začíná mít něco znepokojivě společného.

myslet sám na sebe Tři sourozenci na jedné bavlníkové plantáži. Dva z nich jsou muži. Oskar (Milan Kačmarčík) a Ben (Viktor Dvořák) si na poměry začátku 20. století žijí velmi dobře. Jejich sestra také žije na vysoké noze, ovšem ne za své peníze. Regina (Ivana Uhlířová) na rozdíl od bratrů nezdědila ani kousek rodinné firmy. Finance jejího manžela Horáce (Tomáš Pavelka) začnou být nutně potřeba pro vybudování nové přádelny na bavlnu, čehož dokáže jako dobrá manipulátorka využít a vrátí tak bratrům i nenáviděnému manželovi zažité příkoří. Nakonec sice získá značné bohatství, ale všichni ji opustí a jiného než finančního štěstí nedojde.
Chování celé rodiny v inscenaci Lištičky režiséra Michala Dočekala uvedené v divadle ABC poodkrývá dvojí metr, který společnost uplatňuje na jedince podle jeho genderu, rasy nebo sociálního statusu. Původní drama Lillian Hellman se odehrává v roce 1900 na americkém jihu, který zbohatnul na těžké dřině černošského obyvatelstva a stále se srovnává s důsledky občanské války. Autorka pojmenovala hru inspirovanou zkušenostmi vlastní jižanské rodiny podle citátu ze druhé kapitoly biblické Písně písní: „Lišky nám schytejte, lištičky malé, plenící vinice, vinice naše, když kvetou!“. Lištičkami jsou podle ní ti, kteří ze své podstaty škodí: pro vlastní zábavu ničí vinné hrozny, z nichž by mohl vzniknout lahodný mok. Jako takové lišky se chovají všichni tři sourozenci Hubbardovi, i když tak činí o něco nenápadněji, a proto jsou pouze „lištičkami“ (v angličtině „little foxes“) a nikoliv velkými psovitými šelmami.
Biblický motiv využili v inscenaci také režisér Dočekal a dramaturgyně Barbora Hančilová. Zhudebněná slova Písně písní zaznívají na začátku prvních dvou dějství z úst Barbory Bolíkové v roli služebné Addie. Právě služebnictvo, jež je v textu afroamerického původu, se dočkalo nejvýraznějšího výkladu. Ve hře sluhové vystupují jako nejrozumnější ze všech postav, jimž rodina důvěřuje a s nimiž má dobrý vztah. Dramatický text tak zčásti poukazuje na to, že nejbližší nám mohou být lidé bez jakékoliv pokrevní přízně. Inscenace se toho tématu drží a ještě zdůrazňuje pokrytectví (nejen) americké společnosti, která osobami jiné než bílé rasy veřejně opovrhuje, ale v soukromí k nim má i citově blízko. Koneckonců v Dočekalově interpretaci se rodina Hubbardových chová jinak v soukromí a navenek úplně ve všem.
Sluhové (vedle Bolíkové ještě Hubert Ludwig) občas nahlas pronášejí scénické poznámky z textu. Jejich ústy se dozvídáme to, co by mělo být jen předvedeno a nevyřčeno, ideálně skryto, protože o čem se v rodině napřímo nemluví, jako by neexistovalo. Když dá Oskar své manželce Birdie (Nina Horáková) facku, sluha tuto akci nahlas pojmenuje. Nepříjemných tajemství si tady všímají ti, kteří nemusí dbát o svou image. Zároveň ale režijně-dramaturgický výklad romantizuje sloužící jako jediné, kteří se o osudy lidí kolem zajímají. Přesto se na nich páchají nespravedlnosti. Služebnictvo totiž nemůže mluvit samo za sebe. Herci a herečky mají barvou přeškrtnutá ústa a jejich vlastní repliky zprostředkovává reproduktor.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU