V Arše+ začala sezónou 2024/2025 dlouho diskutovaná a očekávaná éra, která si pod vedením ředitele Jindřicha Krippnera a kurátora programu Štěpána Kubišty klade za hlavní dramaturgický cíl orientaci na dospívající či mladě-dospělé publikum. Při pohledu na rodící se repertoár a zejména doprovodné akce je zřejmé, že to myslí zcela vážně. Kromě repríz nastudovaných inscenací totiž v Arše+ do programu zařazují například i cykly přednášek nazvané Čaj (Název cyklu odkazuje na anglický slangový pojem „the tea“, který asi nejlépe vystihuje české slovo drby nebo drbání.) nebo debaty po představení – Sporáky (V rámci Sporáků jde redaktorkám a redaktorům Spory, jak opakují na začátku každé debaty, nikoliv o frontální kladení otázek, ale spíše o besedu v pravém slova smyslu, při níž se nikdo nebude bát nebo stydět promluvit. Během první Spory jsme například všichni společně při hovoru navlékali korálky. Při druhé jsme zase psali otázky a poznámky na kousky papíru, které se pak vhodily do jedné krabičky a četly anonymně.) – vedené redaktorstvem blogu Spora. Tento „off program“ je umístěn do tzv. III. prostoru, který zahrnuje celou Archu+ kromě obou sálů (nazvaných příznačně I. a II. prostor; první dva Sporáky se odehrály v horním baru Archy+.).
oblačný otvírák Ještě v minulé divadelní sezóně se odehrála premiéra taneční inscenace choreografky Věry Ondrašíkové CLOUDS se skupinou výhradně náctiletých performerů a performerek zpracovávající téma lidské duše a strachu se svěřit, respektive problémů s mezilidskou komunikací. V anotaci na webových stránkách se mimo jiné píše: „Představení se dotýká každodenních témat, se kterými se děti a dospívající běžně setkávají. Především výzev jako vyčlenění z kolektivu, kritika vzhledu, vztahy a další. CLOUDS nabízí nový pohled na to, co děti samy zažívají nebo pozorují, ale neumí pro to najít správná slova.“ Podle tvůrčího týmu jde o ohledávání nové formy komunikace a sdílení nejen mezi generacemi, ale i uvnitř generačních kolektivů – „Spolu. Beze slov. Bez iClouds.“ Právě poslední krátká věta mi z nějakého důvodu při čtení anotace utkvěla a rámovala tak celé vnímání představení, které jsem si interpretovala jako reflexi možností a úskalí virtuálních vztahů. A to nejen ve smyslu chatování na internetu a nejrůznějších platformách, ale i dopadu, který má na dorozumívání se a navazování kontaktů v realitě – tváří v tvář druhému člověku.
Věk profesionálních tanečníků a tanečnic se pohybuje mezi jedenácti a sedmnácti lety, což vytváří specificky heterogenní skupinu připomínající třeba táborové družstvo. Stejně jako při celotáborových hrách jde ale i tady o spolupráci a hledání společného, spíše než poukazování na nesourodost. Na první pohled to vyjadřují už kostýmy laděné do bílo-modro-šedých tónů a kombinující u každého tanečníka nebo tanečnice různé části oděvů – kalhoty, sukně, vestičky, košile, trička. „Unisex“ móda vytváří dojem jednoty, která ale ponechává prostor pro individuální vyjádření.
S motivem mraků z názvu se v inscenaci pracuje velmi důsledně jako s refrénem, který se pravidelně vrací ve slovech, rekvizitách či výpravě obecně, ale i skrze asociace nebo metafory. Na scéně se postupně objevuje skleněná nádoba naplněná kouřovou mlhou, později skleněný amorfní objekt a nakonec nafukovací mrak a několikrát jsou v krátkých replikách zmíněny konkrétní druhy oblaků. Představení je zároveň pomyslně i doslova zahaleno studeným oparem, který svícením nabývá stejných barev jako kostýmy. I instrumentální ambientní hudební doprovod, který tvoří Filip Míšek živě, mi evokoval mráz, led, případně podvodní svět. Nabízí se jasná paralela mezi chladem spojeným se studenými barevnými odstíny a zastřešujícím tématem neschopnosti komunikace, o kterém se píše v anotaci.
Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde
Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.
Článek bylo možné odemknout do úterý, 17. prosince 2024.
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU