Daria Sobik (nar. 1992) absolvovala kulturologii na Slezské univerzitě, teatrologii na Jagellonské univerzitě, Laboratoř divadelní pedagogiky, Laboratoř nové divadelní praxe na SWPS (modul dramatická tvorba) a Školu psaní divadelních her při Teatru Śląském.
V letech 2017–2022 byla dramaturgyní Teatru Polského v Bydhošti; v letech 2017–2019 kurátorkou mezinárodního festivalu Festiwal Prapremier; v roce 2019 porotkyní Mehr International Theatre Festival v íránském Kášánu.
Je laureátkou Divadelní ceny maršálka Kujavsko-pomořského vojvodství za mimořádné úspěchy v oblasti divadla, dvojnásobnou semifinalistkou Gdyňské ceny za dramatiku, laureátkou soutěže Slezského muzea (za hru Opór) a finalistkou těchto soutěží: Scena Nowej Dramaturgii, Teatr im. Siemaszkowej v Řešově (za hru Unavené), Młod(sz)a Polska, Narodowy Stary Teatr v Krakově (za hru Z jednej tkaniny, společně z Mariuszem Gołoszem), soutěž TR Warszawa „Nigdy nie będziesz szła sama”.
Jako dramaturgyně pracovala mj. na inscenacích Martyny Majewské (Sprawa. Dzieje się dziś, Teatr Polski v Bydhošti), Justyny Łagowské (niezgoda.jpg, Teatr Zagłębia v Sosnovci), Yojira Ichikawy (Wycinanki. List z morza, Teatr Polski v Bydhošti a New National Theatre v Tokiu), Emilie Piech (Motyle, Teatr Polski v Bydhošti) či Pamely Leończyk (Tęsknica, Teatr Powszechny ve Varšavě).
Momentálně zkoušíte ve varšavském Teatru Powszechném. Co se chystá?
Pracujeme na inscenaci Tęsknica o vsi Wigancice vysídlené v devadesátých letech v souvislosti s činností dolu Turów. Jeho vedení se rozhodlo vesnici zrušit, aby na jejím území vzniklo místo pro haldu. Obyvatelé byli donuceni se vystěhovat, ovšem halda nakonec nevznikla a vesnice přišla vniveč. Byly jsme se tam společně s režisérkou Pamelou Leończyk podívat, a nejzajímavější je, že ta komunita se už dvacet let setkává dál – organizují si každoroční srazy, volbu Miss a Missáka Wigancic, každý rok si volí starostu a sní o tom, že svou vesnici obnoví. Název jsme převzaly z knihy Miry Marcinów Dějiny polského šílenství (Historia polskiego szaleństwa); tęsknica je starý název pro melancholii.
Ale text je váš?
Ano. Inspirovaly mě rozhovory s bývalými obyvateli vesnice, ale nakonec je to univerzální fantazie na téma stesku po ztraceném místě. Inscenace vzniká pro festival Nowe Epifanie.
Automaticky bych se zeptala: „A kdo to dělá?“, tedy na režii. Otázka „A kdo to napsal?“ je vzácnější, ale ten příběh přece vyprávíte vy.
To mi opakuje i Pamela. (smích) V případě této hry je otázka každopádně namístě, Pamela se účastnila téměř každé fáze psaní. Jsem jí za tuto spolupráci velice vděčná.
Než jste se však do divadla dostala coby autorka na volné noze, byla jste zaměstnaná v několika divadelních institucích. A o tom ve zkratce pojednává hra Unavené. Prozradíte, kdo posloužil jako předloha pro vaše postavy?
Ne, neprozradím. Hra už prošla mnohýma rukama – psala jsem ji v rámci platformy Scena Nowej Dramaturgii – a po několika rozhovorech jsem si uvědomila, že to není text o boji s řediteli institucí, ale o – neúspěšném? – boji se systémem. Zaujal mě postřeh Piotra Morawského, který řekl, že pro něj je to text o mikronásilí – takovém méně zjevném, rozptýleném násilí.
Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde
Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.
Článek bylo možné odemknout do úterý, 17. prosince 2024.
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU