Unavené

Zaměstnankyně 1: Povím ti něco o své rodině, ale takové té skutečné, biologické, protože metafora divadla coby rodiny mě zrovna moc nepřesvědčila. Moje rodina nechápe, co v divadle dělám, a já jim to nedokážu vysvětlit. Nedávno moje matka prohlásila, že v divadle pracuju:
a) protože jsem chtěla být herečka, což mi ale nevyšlo, tudíž si to takhle kompenzuju,
b) protože mi nezáleží na penězích, ale taky se nerada přetěžuju,
c) kvůli prestiži a společenskému vzestupu.
To poslední ji bolí, protože máma žádný společenský vzestup
neuznává.
Tvrdí, že když někdo těžce pracuje, nemá na takové věci čas.
Ale já jsem dokonce měla radost, protože by bylo vlastně milé povýšit,
i kdyby jenom společensky.
Jak takový společenský vzestup vypadá?
Dostane člověk nějaký diplom? Certifikát střední třídy?
Je možné si u příležitosti společenského vzestupu objednat dort?
A může to být dort s jahodovou příchutí,
nebo jí střední třída jenom pistáciové dorty?
Jaký playlist sestavit na oslavu posunu do střední třídy? 
U jakého menu se nejlépe opouštějí dělnické kořeny?
Nevěřila jsem, že je vůbec někdy opustím.
Přišla jsem sem na záskok…
Jedna holka jim otěhotněla,
pak otěhotněla ještě jednou, pak ještě jednou a ještě jednou…
Nejspíš se zkrátka rozhodla, že nepřestane těhotnět a rodit.
Můj záskok trval skoro pět let,
dřela jsem jako mezek, aby mi nakonec dali smlouvu na dobu neurčitou,
abych získala jistotu, sama v sobě i ve vztahu ke své nekonečné úvěrové historii,
ke svému venkovskému původu a rodičům bez maturity.
Nakonec se ukázalo, že se ta holka do divadla už nechce vrátit,
a já jsem dostala svoji smlouvu.
Pracuju tu čtrnáct let, a i když se tu cítím jako doma, bojím se,
že se každou chvílí z té mateřské vrátí
a tady mi poděkujou a já budu muset odevzdat heslo ke sému účtu.
Jenže já si ho přece nepamatuju a nikdy si ho nevybavím.
Jak mám vědět, jaké heslo mě napadlo před čtrnácti lety?
Já vím, že ho můžu resetovat, ale v tu chvíli bych si určitě namlouvala,
že jí to svoje místo vážně musím přenechat. A jakmile tomuhle uvěřím,
tak tu budu zůstávat ještě déle přesčas
a mnohem častěji budu žádat o cizí projekty
a mnohem déle budu zadržovat čůrání,
dokud u ministerského grantu nedopíšu poslední větu
v kolonce „stručný popis projektu“.
Moji rodiče dávno přestali věřit tomu,
že někdy půjdu na mateřskou.
Naštěstí mám sestru, která má dvě děti.
Děláme si legraci, že to jedno porodila za sebe a druhé za mě.

celý text v překladu Barbory Kolouchové najdete jen v tištěném vydání

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU