Pořád se musíme učit si povídat

Vojtěch Voska: Nedávno, v rozhovoru pro SAD 3/2025 (Viz SAD 3/2025: Být součástí jednoho kmene.), se režisér David Šiktanc vyjádřil v tom smyslu, že za dobu uměleckého šéfování v ústeckém Činoherním studiu pro něj bylo zásadním inspirativním zážitkem setkání s vaší tvorbou, když jste (míněni Ivan Buraj a Tereza Marečková) připravovali inscenaci Tady je všechno ještě možné. (Premiéra 22. dubna 2022, derniéra 16. května 2023. Viz Vladimír Mikulka: Ze severních krajů, SAD 5/2022.) Jak na ni vzpomínáte? Čím podle vás byla speciální?
Tereza Marečková: Seznámili jsme se tam! Ale nejen to. Nedávno jsem jednomu studentovi DAMU o té inscenaci vyprávěla a uvědomila si, jakou ve mně zanechala stopu. Byla nesmírně pečlivě vypracovaná a strašně rychle zanikla, jak to bývá s těmihle věcmi, kterým věříte a které překračují nějaké dosavadní nalezené hranice. Byl to ojedinělý, zvláštní ponor do jiného času, děje, který je spíš vnitřní než vnější, což bylo pro diváky nesrozumitelné. Byl tam oheň, živý vlk…
Ivan Buraj: Pro mě byla zásadní opravdu tím, že jsme se tam s Terezou potkali. Mám nějaké vnímání světa a někdy si v něm připadám trochu jako mimoň a vždycky je pro mě cenné, když potkám někoho, s kým sdílíme společný úhel pohledu na svět. Je skvělé zjistit, že to nejsou jenom haluze v mé hlavě, ale že tak přemýšlí i další bytosti. Druhá rovina spočívá v tom, že v ohlížení se za tou inscenací je pro mě obsaženo moje vzpomínání na dobu covidu, tu osamělost a co to pro nás divadelníky znamenalo, totální odříznutí se od čehosi, co nás vnitřně živí, a pochyby, jestli v nás divadelní myšlení zůstalo. Bylo to pro mě i osobně velmi léčivé, že jsem tyhle zážitky mohl přetavit do inscenačního tvaru. Prozkoumávat fakt, že i osamělost je barevná, jen abychom ty barvy vnímali, musíme si nasadit jemnější optiku. Těsně předtím, než jsem Tady je všechno ještě možné začal režírovat, jsem váhal, jestli ještě budu schopen vůbec dělat divadlo. Tak to pro mě bylo takové znovuuzavření smlouvy s divadlem.
Marečková: Já si pamatuju, že jsem přišla za Ivanem a řekla jsem mu „Ivane, ty jsi jevištní filozof!“. (Buraj se směje.) A to mě na tom bavilo – průzkum bytí úplně jiným, hlubinným způsobem.

Voska: Je Činoherní studio adresa, kam byste se někdy chtěli vrátit?
Buraj: Není jedno Činoherní studio. Každý den vzniká nové Činoherní studio, nové Divadlo v Dlouhé. Všechny prostory a komunity v sobě mají nějakou sumu paměti, ale kromě toho se každým dnem, každou zkouškou, každou poradou reaktualizují. Činoherní studio je teď ve fázi přerodu, který s napětím sleduji a fandím mu, ale ještě na to nemám názor.

Voska: Po deseti letech jste skončil na pozici uměleckého šéfa brněnského HaDivadla. Co jste si odtamtud odnesl? Co pro vás bylo za tu dekádu nejinspirativnější?
Buraj: Mám pocit, že vznikla unikátní možnost tvořit skoro až generační divadlo s velkou výpomocí starších kolegů. Sice jsme se potýkali s podfinancovaností a personálním podstavem, což bylo náročné, ale na druhou stranu vzniklo takové fajn závětří a pocit lúzrovství, které ve mně vytvářelo dojem, že máme obrovskou tvůrčí svobodu. Mohli jsme si hrát a na nic si nehrát a u toho si zkoušet odpovědět na otázku, co dneska má být angažované divadlo. Myslím, že nejvíc, co jsem pro sebe objevil, je, že osobní je politické a politické je osobní. Ono to možná zní jako fráze, ale bylo to pro naši dramaturgii velmi určující poznání.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU