Po stopách fenoménu Cobain (Kurt a Sid v Malostranské besedě a Pravidla Nirvány ve Švandově divadle)

„Spojujeme se s Kurtem Cobainem, protože cítíme s jeho asociálností a talentem zároveň, protože je silné, jak věci ze subkultury vynesl víc na světlo a udělal je komunikativnější. Spojujeme se s Cobainem, který nemohl přestat fetovat, psal i nepsal v bolestech, byl nejistý i suverénní, narušený i mimořádný, sečtělý a přirozeně vulgární. Za tohle spojení s umíněnou alternativností platíme velkým firmám, globálním výrobcům s továrnami, kde pracují mizerně placení asijští dělníci a dělnice,“ (Podcast Pavla Klusáka Cobain, Český rozhlas Vltava, https://www.mujrozhlas.cz/cobain ) vystihuje Pavel Klusák ve svém podcastu ke třicátému výročí úmrtí Kurta Cobaina základní paradox příběhu frontmana grungeové kapely Nirvana i přetrvávající přitažlivost jeho rozporuplné osobnosti. O kultovnosti „poslední kytarové kapely s globálním impaktem“ (Moderátor Rádia Wave Petr Wagner v pořadu Akcent, Český rozhlas Vltava, 3. 4. 2024.) samozřejmě není pochyb – především pro nás, kdo jsme dospívali v druhé polovině devadesátých let, patřila jejich punkově uřvaná, ale zároveň melodická, melancholická hudba k základní kulturní výbavě. Kazety alb Nevermind a In Utero měl doma každý, kdo za něco stál. To, co jsme v roce 1995 ve své naivitě a neznalosti považovali čistě za alternativní rebelii, bylo už tehdy dobře prodávaným produktem, což byla jedna z (mnoha) věcí, se kterými se Cobain nemohl smířit. Sebevraždu spáchal 5. dubna 1994 – a loňské výročí pravděpodobně k návratu k fenoménu Nirvana/Cobain inspirovalo i české divadelníky.

rebelové bez příčiny Hru Kurt a Sid napsal britský dramatik Roy Smiles už v roce 2009 (premiéru měla na londýnském West Endu v Trafalgar Studios a u kritiky víceméně propadla). Přesto se co do „informativního obsahu“ Klusákovu podcastu až nápadně podobá, včetně nejznámějších citací spojených s osobností Kurta Cobaina, například již poněkud otřepané věty z jeho dopisu na rozloučenou „Je lepší shořet než vyhasnout“ (Ta ostatně zazní i v Pravidlech Nirvány Švandova divadla.), která pochází z písně Neila Younga Hey Hey, My My. Nejspíš je to přirozené – Cobainův příběh má zkrátka sám o sobě výrazný dramatický oblouk s několika klíčovými epizodami či motivy, přes které lze jeho osobnost vykládat. Kde však Klusák ohledává kontext a nabízí různé úhly pohledu na celkový fenomén Nirvany, ve Smilesově hře pokusy o pojmenování obecnějších témat přebíjí až urputná snaha o duchaplnou konverzačku, napěchovanou slovním humorem, bonmoty a hláškami, ale také patosem a poněkud vágním skeptickým filozofováním o životě. Autor dokumentárního podcastu a dramatik mají pochopitelně jiné úkoly, hra Kurt a Sid nicméně ve všech ohledech dochází spíš tak na půl cesty – ať už jde o sarkastické výměny, které ovšem většinou postrádají skutečně trefné pointy a nepříjemně zavánějí potřebou chrlit fóry za každou cenu, nebo o „faktickou“ rovinu, která občas připomíná citace (poměrně dobře známých) životopisných hesel. S takto rozdanými kartami se z toho, co na první pohled vypadá jako velká příležitost pro dva mladé herce, může nakonec vyklubat tak trochu danajský dar.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU