Obzory moci: Hadivadlo mezi patriarchátem a emancipací (Noc Tribádek, Sekyra, Agónie (Antická reality show/)

Jubilejní padesátá sezona HaDivadla s podtitulem Obzory nabídla tři inscenace, které z různých stran otevírají vztah mezi dějinami a přítomností, mezi mužským a ženským, mezi mocí a bezmocí. V Burajově režii vznikla Noc tribádek podle Per Olova Enquista, Břetislav Rychlík se v Sekyře vrací k české literární klasice a rodinné paměti a kolektiv Alexandry Bolfové v Agónii (antická reality show) feministicky přepisuje antické mýty do formátu současné televizní reality show. Společně načrtávají dramaturgický oblouk sezony, v němž se HaDivadlo ptá, jak dnes vypadá moc a kdo ji může mít.
Burajova Noc tribádek převádí Enquistovu hru do diagnózy „fantomového vlastnictví“ žen, jak by je pojmenovala filosofka Eva von Redecker. (Fantomové vlastnictví - něm. Phantombesitz, angl. phantom possession - je pojem německé filosofky Evy von Redecker pro setrvačný „vlastnický nárok bez vlastnictví“: historicky zakořeněné oprávnění jedněch mít moc nad druhými /např. nad ženskými těly či veřejným prostorem/, které přetrvává i po formálním zániku příslušných institucí /otroctví, patriarchální manželství/ a je proto „fantomem“ – neprávem, jež si vynucuje návrat. Pojem Redecker rozpracovala např. v eseji Ownership’s Shadow: Neoauthoritarianism as Defense of Phantom Possession. Česky je koncept dostupný v její knize Revoluce pro život. Filosofie nového protestu, nakl. Karolinum, 2024.) Travestuje Strindbergovo sebevyprávění: autor zvyklý mít poslední slovo nad textem i nad ženami kolem sebe se ocitá v síti vztahů, které už nedokáže kontrolovat. Rámec noční zkoušky Strindbergovy jednoaktovky Ta silnější (1889) odkrývá nejen rozpad vztahu dramatika se Siri von Essen, ale i příchod milenky Marie Davidové; do popředí se dostává napětí mezi mužskou posedlostí kontrolou a rodící se ženskou emancipací.
Enquist svou předlohu psal ještě zřetelně z mužského hlediska: dialogům dominují Strindbergova paranoia a misogynie, ženské postavy na ně převážně pouze reagují. Buraj tento rámec narušuje. Ve svém režijním čtení posouvá těžiště na ženské postavy, jež se stávají nositelkami interpretační převahy. Siri (Magdalena Kuntová) i Marie (Sara Venclovská) nejsou jen oběťmi autorovy žárlivosti, ale aktivně přepisují pravidla hry, již Strindberg staví jako zkoušku vlastní moci.
Zkouška v divadle Dagmar je vystavěna jako sled mikrosituací, v nichž se průběžně přeskupuje mocenská konfigurace souboru. Dramatik (Ivana Uhlířová) přichází jako autor a samozvaný pán situace: „Nově jmenovaná ředitelka Strindbergova divadla v Kodani… Siri von Essen – skoro už ne – Strindbergová!“ Siri jeho nárok zlehčuje ironickými poznámkami („Vítej mistře!“), ale zároveň přijímá řád, který nastavil: „Začátek zkoušky jsme o hodinu odložili. Protože jsi napsal, že si přeješ být na dnešní večerní zkoušce přítomen.“ Už v úvodu se Strind- berg pokouší stanovit jasná pravidla: tady se má zkoušet, ne vést manželskou válku. Okamžitě se pokouší kontrolovat přítomné, což znejistí zejména Siri („Tohleto jsi všechno do sebe nalila?“). Když Strindberg pochopí, že před ním nestojí poddaná, ale nová ředitelka, přepíná do módu vlastnictví a trestání: „Skutečně jsem tě zavrhl. Jsi moje bývalá žena… Náš vztah bude nadále čistě obchodní. Divadlo. Děti. To je vše.“
Na scénu vstupuje čtvrtá postava, dánský herec a režisér Viggo Schiwe, který v Enquistově hře vede zkoušku. Jeho okázalý chvalozpěv na Strindberga se s rachotem srazí s autorovou mizérií: „Jestli mi za každou cenu chcete něco dát, dejte mi peníze.“ Zatímco trojice slovně zápasí o pozici, v rohu tiše sedí Marie Davidová. Dlouho nevydá ani hlásku, zůstává beze slova – přítomná, ale mlčící, sledující situaci s odstupem. Strindberg se zhluboka nadechne a vypálí: „Ta odporná dánská tribádka…“ Siri mu odsekne jednou větou: „Je tady s námi, ať se ti to líbí, nebo ne.“ V tu chvíli režie přesouvá těžiště: „němá role“ je zbraň. Strindberg hystericky vymezuje pravidla („Tady budete sedět! A budete němá!“), ale Davidová si klidně sedne, a začne mluvit, přesně v logice „glitch“ strategie: „Co vám svět vlastně udělal, pane Strindbergu?… Byl jste vlastně jeden z nejjemnějších lidí, jaké znám, a vůbec ne…“ „A tohleto mi vrháte do tváře vy, tohleto já tady mám poslouchat?“ Na Strindbergovo verbální násilí („Přineste nočník, pane Schiwe, z dámy začínají jít sračky.“) reaguje Siri v ležérním podání Magdaleny Kuntové jen civilní, jakoby mimochodem pronesenou větou. Právě tahle neokázalá reakce Strindberga provokuje a vyvádí z míry víc než otevřený odpor. Buraj nechává zkoušku (a vztah) plynout přesně stanovenými úkony: Siri odříkává text Té silnější, Marie v tichosti a nezúčastněně popíjí pivo a čte dámský časopis. Strindberg se ale pokouší režírovat celý svět: „Ústřední postavou je ten nepřítomný muž. Obě ho milují, obě se o něj bijí.“ A Marie suše: „Jako ostatně vždycky…“; jediná krátká replika, která nenápadně vychýlí osu celé scény a přesune pozornost k ní. Řád autorova vesmíru se drolí i přes banality: panoptikum režijních pokynů pro ženské tělo („Žádné sahání na holčičku!… Žádné ošmatávání!“) vytváří na jevišti labyrint zákazů, v němž se paradoxně nejsvobodněji pohybuje právě Marie.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU