Z opačného konce (Divadlo Drak: Proměny a Škola Hron)

Hradecké Divadlo Drak má za sebou úspěšné období. Hlavní body zdejší dramaturgie stále představují inscenace dvojice Jakub Vašíček a Tomáš Jarkovský, prostor však pravidelně dostávají i výrazní hosté, s nimiž v uplynulých sezonách jako dramaturgyně nejčastěji spolupracovala Barbora Kamenická Pokorná. Nepřehlédnutelná je rovněž kvalita souboru: Drak už dávno nelze považovat za primárně loutkové divadlo a činoherně disponovaní herci jsou pro většinu zdejších titulů nezbytnou podmínkou. Potvrdily to i dvě jinak zcela rozdílné inscenace, které Vašíček s Jarkovským nastudovali v roce 2025, Proměna (poslední premiéra sezony 2024/25) a Škola Hron (první premiéra sezony 2025/26).

když se děti proměňují Kafkova Proměna představuje pro divadelníky nejen setrvalé lákadlo (V databázi Divadelního ústavu lze po roce 2000 nalézt jedenáct domácích inscenací, na festivalech byla navíc k vidění i řada zahraničních produkcí.), ale také – možná ještě více – kámen úrazu. Nejde přitom jen o absurditu základní situace, kterou z evidentních důvodů nelze dost dobře na scéně předvést realisticky, a je tudíž nutné vymyslet nějaké nepopisné řešení vystihující situaci mladíka z ničeho nic proměněného v „nestvůrný hmyz“. Zrádný je i subjektivní způsob vyprávění, který v typicky kafkovském stylu, neemocionálním a až úřednicky chladném, popisuje zcela konkrétní dění v Řehořově ložnici prokládané myšlenkovými pochody zodpovědného a úzkostlivě pečlivého mladého muže uvězněného v podivném těle. Jeho snaha vyrovnat se co nejpraktičtěji s konkrétními problémy, jež situace přináší, spojená s naprostým opomíjením existenciálního rozměru věci, je současně absurdní, groteskní i děsivé. Jak něco takového vystihnout prostřednictvím média, které ze samé podstaty věci musí spíš ukazovat a předvádět?
Pro adaptaci Proměny vymysleli Vašíček a Jarkovský řešení nejen originální, ale také velmi divadelní. Diváci ve Studiu jsou rozsazeni tak, aby obklopili ze všech stran hrací prostor: starosvětsky zařízený pokoj s železnou postelí, kobercem a pár skříňkami. Za prosklenými dveřmi lze tušit další místnosti. Víceméně to odpovídá Kafkovu popisu, současně je ale tímto způsobem navozen pocit „jsme uvnitř“. Podstatnější je nicméně to, co se v pokoji odehrává. Šimon Dohnálek je v roli Řehoře oblečen v obyčejném pruhovaném pyžamu, po vymezeném prostoru se pohybuje vcelku civilně – a ve shodě s předlohou také nic neříká nahlas. Roli pomyslného vypravěče přebírají projekce, které jsou do akce zapojené způsobem výrazně invenčnějším, než bývá v podobných případech zvykem. Dohnálek má totiž na čele připevněnou kameru, která v detailu sleduje nejen blízké okolí, ale v případě potřeby i jeho samého. To by ještě samo o sobě nebylo nic převratného, tvůrci jsou však v tomto ohledu velmi kreativní a jdou dál než k očekávatelnému důrazu na protagonistův subjektivní pohled. Hned v úvodu se například ukáže, že herec je po celém těle pokryt nápisy, na které se pohled kamery postupně zaměřuje. Nejprve se objeví projekce slavné úvodní věty Kafkovy povídky, postupně se však Řehořovi podaří dostat do záběru – často až po vynaložení značné námahy – nápisy jako „kutikula“, „smyslové chloupky“ atd. Způsob, jak naznačit Řehořovu proměnu, je hravý, ale obsahuje i nezvratnost: nápisy připomínají tetování, která se mladý muž marně snaží odstranit. A kromě toho je již zde nenápadně předznamenáno, že se bude hrát o trochu jiné proměně, než jakou si představoval Kafka.

ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA / ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU